Před třiačtyřiceti lety čtyři kamarádi Bohumil Kantor, Bohouš Kroupa, Radek Jurka a Milan Roučka založili ve Vimperku potápěčský klub. „Scházeli jsme se na chatě Milana Roučky na přehradě a potápěli se tam,“ vypráví Bohumil Kantor. Prý to tehdy nebylo o velkém potápění. Spíš se jen tak ponořit, pod hladinou vody v Husinecké přehradě toho moc vidět nebylo.

K téhle partě se následně nabalovali další a další příznivci potápění. Potápěči Vimperk existují jako tým dodnes. Vůbec jim nevadí, že ve Vimperku není plavecký bazén. „Potápíme se v teplých mořích,“ směje se Bohumil Kantor a dodává, že trénovat tým jezdí do strakonického plavečáku. Někdy v roce 1986 se původní partě povedlo získat devizový příslib a vyrazili do Jugoslávie. „Tehdy jsme se poprvé potápěli v moři. Byli jsme vykulení z toho, jak daleko je vidět. Prostě jiný svět,“ vzpomíná Bohumil Kantor na čas před rokem 1989 a dodává, že do té doby potápěči mohli nanejvýš do poloviny Lipna.

O pár let později si Bohumil Kantor splnil svůj dlouholetý sen – potápění na Kubě. Snažil se o to mnoho let a dohadoval se s tehdejším Ústředním výborem Svazarmu, kde mu vysoce postavený „soudruh“ vysvětlil, že do zemí RVHP lze cestovat pouze vlakem nebo autobusem. „Píše se rok dvacet jedna a dodnes jsem nedostal odpověď, jak máme vlastně na Kubu dojet,“ vzpomíná. Bohumil Kantor se nakonec na vysněnou Kubu dostal, i když s úplně jinou partou. Vzpomněli si na něj kolegové z práce. Bylo to v roce 1988 a dodnes tvrdí, že to byl top zážitek. Stejně jako potápění v jezeře na Sibiři. „Zároveň jsme byli na dost náročném treku v horách. Byl to fantastický zážitek, ale od té doby vím naprosto přesně, co je to kyslíkový deficit,“ popisuje a označení kyslíková bomba jako správný potápěč okamžitě opravuje: „Dýcháme stlačený vzduch z tlakové láhve. Bombu mají teroristé.“

V Česku je zajímají lomy

Současný vimperský tým potápěčů čítá zhruba dvacet skalních členů. „I nováčci se do klubu hlásí,“ říká potápěč s tím, že pár příznivců se přihlásilo i po jeho výuce na kurzu šnorchlování pro vimperské gymnázium.

Od roku 2018 vede vimperský klub potápěčů Tomáš Kučera, vnuk Bohumila Kantora. „Z něj mám velkou radost, stal se z něj pan potápěč,“ říká pyšně Bohumil Kantor s dovětkem, že on si užívá důchodu, fotografuje a potápí se nejraději v moři.

Jednou do roka pak zdravé jádro klubu vyjíždí na potápění v moři. Letos to bylo v Egyptě v Rudém moři. Loni například navštívili Maledivy. „Fantastické. Tam jsme viděli stovky žraloků, kteří proplouvali mezi námi,“ vypráví a tvrdí, že setkání se žralokem je obrovské štěstí. „Když ho pak potkáte, tak je to zážitek na celý život,“ dodává. Už se těší na příští rok, kdy by parta měla vyrazit nejen na potápění do Afriky.

V Česku Vimperští často navštěvují Lomeček u Domažlic nebo lom Bořená hora u Benešova. Bohumil Kantor nedá dopustit ani na potápění v rakouské řece Traun. „Tam je to až neuvěřitelné, řeka je hluboká a je tam nádherný život,“ popisuje a vzpomíná na své potápěčské začátky v obci Lásenice u Jindřichova Hradce. Právě tam totiž jezdil na prázdniny ke svým prarodičům. Dědeček mu podle plánku z časopisu ABC vyrobil z plastového kyblíku potápěčskou masku. „A tam v rybnících jsem se potápěl poprvé,“ vzpomíná Bohumil Kantor.

Po více než čtyřiceti letech potápění se neponoří v našich vodách jinak než v suchém obleku. „Jsem pán v letech a nepotřebuji nastydnout,“ vysvětluje s úsměvem. Právě on je ten, kdo fotí a dokumentuje všechny podmořské výlety potápěčů z Vimperka. On ani jeho kamarádi ale nikdy nepodcení podmínky na moři. „Můžete mít přesný itinerář a plán, ale počasí to může všechno zhatit. O všem rozhodují momentální podmínky a kapitán lodi,“ uzavírá.