Na hřebeni se tam totiž usadil malý ptáček, sotva větší než vrabec. Jen tak, bez jediného hlásku a pohybu tam seděl, jak by byl vycpaný. Krejčí se zadumaně podrbal ve vousech. Znal každého opeřence, jenž se v těchto krajích vyskytoval, ale tohohle tu nikdá neviděl. Snad jej sem zanesl teplý podzim.


Bylo sotva po poledni a ve vsi zněl umíráček. Tedy zněl by, kdyby tu nějaký měli. To Wagnerku si vzala smrt, ale zas tak velké překvapení to nebylo. Však marodila dobrého půl roku, a tak tu návštěvu s kosou čekali každým dnem

.
Uplynul týden a krejčí šel s nějakou pochůzkou po vsi. Znova si všiml toho ptáčka, jenž se tentokrát usadil na kovárně, a krejčího přemýšlení o tom, co je zač, přerušilo bědování kovářky. Vnouče, co se narodilo sotva před pár dny, bylo nějaké nedomrlé a den po dni chřadlo víc a víc. Jestli to tak půjde dál, neděle nedožije. Nedožilo neděle, ba ani večera.


To už krejčímu v hlavě vrtaly divné myšlenky a samo sebou si je nenechal pro sebe. A když se ten nezvaný ohlašovatel smrti objevil potřetí a krejčí podle něj opět trefil do černého, byl z toho poprask. Plašili ptáčka, kameny po něm házeli, ba i k střelné zbrani sáhli, ale ptáčka-umíráčka se nezbavili.


Nejdříve se odstěhoval Jungwirt. Šel k bratrovi do Záblatí. Vrátí se, až ten zlořečený pták odletí. Za ním šli druzí, třetí, až ve vsi zůstal jen pomatený pasáček koz, bláznivý Johánek.


Nechápající všechno to dění kolem, ty zmatky a strachování, seděl na prahu chalupy a rozhlížel se po vylidněné vsi. Když spatřil ptáčka, jenž poskakoval po cestě, vyklepal z kapsy pár drobtů a nasypal mu je na schod. Když se ptáček, jenž zapudil mlynařovické, nedal dlouho pobízet a pustil se do drobků, připravil mu tam pasáček snídani i nazítří.


Jenže ten opeřenec zaujal nejenom Johánka, ale i jeho kocoura Čerta. Od ocasu až po čumák černého jak uhel, jen s dvěma světlinkami nad zraky. A není věru proč dlouze hádat, jak to celé dopadlo.


Johánek se s tím moc netrápil, smetl zbytky peří, přestal sypat drobky, a když šel kolem hajný, vypověděl mu, jaký je ten jeho kocour lovec. Hajný to dal dál a lidi se začali do Mlynařovic vracet a milý Čertneměl až do své smrti o smetanu nouzi. I teď se tu umíralo a zubatá si co chvíli brala bez skrupulí staré i mladé. O nic méně či více než před tím. Jenže to tak nějak šlo samo, cestou přirozenou, se sladkou nevědomostí.

JAROSLAV PULKRÁBEK