A tou dobou se dva chalupníci z Mlak smluvili, že by potřebovali nové oje k žebřiňákům. Každý ví, že nejlepší oje jsou z kmene jeřábů, a aby dlouho vydržely, je třeba vystihnout dobu, kdy se v předjaří v mladých stromcích zrovna začne probouzet míza. Jenže ani jeden ze zmíněných chalupníků nevlastnil mez či dokonce lesík, kde by nějaké jeřáby rostly. Když tak v neděli po kostele seděli v hospodě, rozhodli se, že vyrazí do lesíka u Lčovického zámku. Tam jsou prý jeřáby silné a dlouhé tak akorát. A že neměli daleko od slov k činům, a navíc jim nějaký ten tuplák vimperského ležáku dodal krapet odvahy, dohodli se, že půjdou hned ten den večer. Ještě než zamířili domů, vydali se k panskému lesu a vyhlídli si dva jeřábky, které se pro jejich účel nejlépe hodily. A pak večer, zrovna hodiny na zámku odbíjely sedmou, sešli se u křížku za poslední chalupou. Jeden přes rameno pilu a druhý malou sekerku na oklestění kmínků a vyrazili. Zem byla ještě trochu zmrzlá, po sněhu ani památky a měsíčního světla tak akorát. Co více si mohli přát. Došli k lesu, po krátkém hledání našli oba předem vyhlédlé stromky a s největší opatrností je pokáceli. No, trvalo to sotva dvacet minut od doby, co přiložili pilu k dřevu a už si s novými vojistky vykračovali po drahách k domovu. Byli zrovna v místech, kde se od nepaměti říká Na Přžmích, když tu se proti nim ze záhybu cesty vynořil hajný se psem a s ručnicí na rameni. Chtěli vzít do zaječích, ale hajný je už stejně viděl a byla pravda, že šlo o člověka, kterého od dětství dobře znali a nějak by s ním snad ten malý lesní pich usmlouvali. Potíž však byla v tom, že hajného už na podzim pochovali na hřbitově u malenického kostelíka, a tak byl již dobrého půl roku nebožtíkem. Nejdřív strnuli v němém úžasu, pak jako by se domluvili, shodili jeřáby z ramen a upalovali každý na jinou stranu. Jeden zamířil rovnou do chalupy, tam ještě oblečený skočil pod peřinu a neodvažoval se do rána z pod duchny vystrčit hlavu. Druhý vběhl do přilehlého Kernalojc lesíka, kde se schoval do zpola zasypané vlčí jámy a pozoroval, co bude hajný činit. Ten však, když dorazil k pohozeným jeřábům, rozplynul se jako pára nad hrncem a nebylo po něm ani vidu ani slechu. Tu schovaný chalupník strachy zaječel, vyskočil z jámy a rovněž uháněl přes roští i meze rovnou čarou domů do chalupy.
Druhý den večer jim však oběma trochu otrnulo a po krátkém váhání se hnedka po soumraku vypravili k místu, kde předchozí den kmínky zanechali. O jeřáby jim už ani tak nešlo, ale ve spěchu tam pohodili i sekeru s pilou a o ty nechtěli přijít. Stromky i nářadí ležely tak, jak předtím dopadly na zem, nebožtík hajný se již neukázal, a tak chalupníci vše posbírali a pospíchali domů. Z mladých jeřábů nechali u tesaře udělat nové oje, ty však oběma vydržely sotva pár neděl a ještě před Velikonocemi se zlámaly. ⋌