Nicméně zmizel rychleji, než se objevil a přetrval jen ve vyprávění stařen. Od zálezelského mlýna se krajina zvedá a vytváří tu malý vršek nazývaný místně Homolka. Na Homolce pak mívali Šenderovi pole, ještě dříve, než ho koupil mlynář Voldřich. A vedle toho políčka pásl Šenderů pasák Josef krávy. Krátil si čas, jak se dalo, vyřezával plechovou rybičkou z klacíků ozdobné hůlky, sloužící při dětských hrách, pozoroval jestřába vysoko na modré obloze či kočku číhající na myš ve vysoké trávě. Přestože služba byla dlouhá, Josef se ani trochu nenudil. Vždyť kolem se přeci pořád něco dělo. A uhlídat svěřené stádo, aby se nerozuteklo do polí či nedejbože na sousedovic, taky vyžadovalo slušnou dávku pozornosti. Seděl na mezi na straně ku mlýnu, když tu na samém vršku Homolky uviděl hořet ohýnek. Po celý den tu nikoho nespatřil a plameny hořely, jako by zrovna někdo na ně vhodil otýpku suchého chrastí. Josífek neváhal, odložil nožík s nedořezanou hůlkou na mez a bosky se rozběhl na vršek.
Čekal nějakého tuláka nebo některého z kluků ze vsi, kteří se rozhodli jej vystrašit, ale to, co spatřil, ho ohromilo. Uprostřed plamenů stála okovaná truhlice a přestože byla ze dřeva, plameny ji nijak neuškodily. Pasáček opatrně přiblížil ruku k plamenům, ale ty ani trochu nepálily a navíc začal oheň slábnout. Uchopil kovový kruh na víku truhly, otevřel ji a z ní vycházející světlo ho téměř oslepilo. Byla plná lesklých mincí. Josef se rozhlédl kolem sebe, zda jej někdo nevidí a vtom spatřil své krávy uprostřed pole s jetelem. „Stračeny zatracený, kam vás to čert žene, mažete z toho jetele,“ zahulákal na dobytek. Jakmile dořekl poslední slovo, zablýsklo se a oheň i truhla byly pryč.

Krávy se pásly tam, kde měly a na místě, kde hořel oheň, nebylo po ohništi ani památky. Jediný důkaz toho, že Josífek byl opravdu svědkem něčeho neobyčejného, byl kruh z víka truhlice, který držel stále v ruce. Přestože do večera zbývalo ještě pár hodin, sehnal pasáček krávy a rychle je hnal domů. Tam všem vyprávěl, čeho byl svědkem a jako důkaz jim před oči stavěl ono držadlo víka truhlice. Občas se sice někdo uchechtl či mávl rukou, většinou mu však věřili každé slovo a moudré ženy, které se v podobných věcech vyznaly a leccos znaly z vyprávění svých matek či babiček usoudily, že onen poklad byl asi určen pro někoho jiného, a proto tak rychle zmizel. Ten železný kruh se pak dlouho uchovával u Šenderů na statku a možná je tam dodnes. A ten poklad? Žádné jiné vyprávění jsem o něm již nenašel a tak na své právoplatného majitele možná čeká dodnes.

Zpracoval Jaroslav Pulkrábek