Už v době, kdy byl na vojně v Janovicích nad Úhlavou dostal zprávu, že by policie o něho měla zájem. „Sloužil jsem u paragánů, u roty hloubkového průzkumu. Když jsem skončil vojenskou základní službu, pracoval jsem tři měsíce u jihočeských vodovodů a kanalizací. Pak jsem nastoupil jako policista do Prahy na Malou stranu. Šel jsem do hlavního města z toho důvodu, že v Hradci mě všichni znali, říkal jsem si, že nemohu dávat pokuty právě zde. V Praze jsem byl sedm let na hlídkové službě,“ přiblížil začátky.

Praha byla pro tehdy jednadvacetiletého Stanislava Růžičku velkou školou. „Na Malé straně jsme často vyjížděli k dopravním zácpám, řídili jsme dopravu v obrovských křižovatkách. Člověk tam řešil jak malé věci, tak vraždy,“ vzpomíná dnes dvaašedesátiletý Stanislav, který se původně vyučil instalatérem. Maturitu dokončil v roce 1982 v Brně.

„Svůj život jsem dal policii, i když budu v civilu, tak znám práci hasičů i záchranářů, vím, že to není lehká práce, agresivita lidí totiž stoupá. A já se budu vždy snažit pomoct těmto složkám. Jsou to lidé k nezaplacení,“ řekl první pracovní den po Novém roce.

„Pár let na to jsem odešel z Prahy do Hradce, nastoupil jsem na obvodní oddělení. Práce tu byla trochu jiná než v Praze, věnovali jsme se i obyčejným věcem. Tady se dělalo vše precizněji, asi na to bylo více času. Řešily se tu třeba krádeže králíků, slepic. To v Praze nebylo,“ porovnal muž, který na obvodním oddělení v Jindřichově Hradci působil tři roky. Od roku 1990 nastoupil v Jindřichově Hradce na úřad vyšetřování.

„Vyslýchal jsem lidi, kteří měli různou trestnou činnost, připravoval jsem spisy. Pracoval jsem i ve svém volnu. Usnesení se psalo na psacím stroji. Když to byl mladistvý, musel jsem mít usnesení třeba sedmnáctkrát. Posílalo se to na plno úřadů, kopírky nebyly. Pak jsme dostali elektrické stroje, na těch už se psalo rychleji,“ vylíčil bývalý policista.

Jako vyšetřovatel měl stůl u okna, aby viděl, kdo za ním přichází. Chůze člověka mu hodně napověděla. „Stůl jsem měl naproti dveřím, u okna, abych viděl, než dotyčný přijde, co je zač. Podle kroků jsem dokázal odhadnout, kdo to je. Jestli je to raubíř, zda se přizná. Zjišťoval jsem, jestli mluví pravdu, nebo ne,“ vyprávěl, jak lidi předem odhadl. Prozradil, jak vyslýchal například svědka: „Představil jsem si, že já jsem pachatel, chtěl jsem po něm, jak on mi to dokáže, že jsem to udělal,“ líčil.

Výslechy dělal Stanislav Růžička i na hospodářské kriminálce v Jindřichově Hradci. „Bylo to trochu jiné, hospodařina byla o firmách. Vyslýchal jsem například jednatele firem. Advokáti měli na konci výslechu právo pokládat doplňující otázky těmto osobám. Ale říkali mi, že k mému výslechu už není, co dodat,“ přemítal. A poukázal na dobu, kdy se podvody ve firmách děly často. „Tunelování firem stoupalo po převratu, to si lidé mysleli, že můžou všechno,“ zamýšlel se Stanislav.

Jako policista se musel neustále vzdělávat. „U policie se člověk musí učit pořád, protože se mění zákony. Výslechy byly pořád stejné, i když jsem dělal něco jiného,“ srovnával. Práce u policie je podle něho ve světě stejná. „Ať je to Británie nebo Amerika, tak stopy se zajišťují po celém světě stejně. Akorát zákony jsou jiné. To už je věc soudu. Policie musí zajisti důkazy,“ odvětil. Práci se snažil vždy odvést poctivě. „Byly i případy, kdy jsem zjistil, že pachatel za to nemůže, že za to může někdo jiný. Takže jsem hledal pravdu. To je to, co by se u policie mělo dělat,“ zdůraznil.

Postupem času mu ale vadilo, že za svou prací nevidí výsledek, jako třeba při fyzické práci. „Přišel jsem kolikrát domů z práce vyčerpaný. Neměl jsem chuť jít více sportovat. Fyzická práce mě vždy bavila. Proto se k ní možná nyní vrátím,“ naznačil plány. A rozpovídal se o svém profesním konci. „Odcházím z obvodního oddělení z Dačic, kde jsem pracoval šest let. Odcházím ze zdravotních důvodů, fyzicky už nezvládám to, co je kladené na policistu. Mám už problémy uběhnout kilometr. Tak jsem se rozhodl skončit, abych dal prostor mladým,“ doplnil.

Na dnešní době mu vadí, že trestní oznámení může v Čechách podat kdokoliv. Ve světě musí lidé za něho platit. „Podávají ho tu jedni a ti samí. Ti, co pijí a fetují," zlobil se. Za komunismu si prý lidé policistů vážili. „Teď už to tak není, dříve lidé volali policii jen, když to bylo nutné. Dneska ji volají i k věcem, které si vymýšlejí," poukázal na znevážení práce.