Horalé z Kušwardy, rozložené jen kousíček od zemské hranice, hudrovali velice často. Však také bylo proč a jakoby nebylo dost těžké dřiny v lesích či na kamenitých štráfkách polí, přicházely války a nemoci. Jenže, jaképak je to hudrování, když bídu, nemoc ani generála pod krkem nechytíte. To se pak hněv těžko vybíjí. Ale tentokrát to bylo jiné. Dlouhé roky kraj plundrovali žoldáci hned několika armád, a když válka konečně skončila a zbídačená zem se snažila postavit na nohy, srazila ji zpátky černá nemoc. Umírali staří i mladí a zubatá snad žádnou chalupu nevynechala. Bědování a pláč se opět rozléhaly po horách. A pak najednou Hanzl našel někoho, kdo všechno to zlo přinesl. Na druhé straně Světlohorského hřbetu se usadili z velkých měst vyhnaní Židé a teď tu po lesích sbírali zbytky zahozené a zapomenuté železné zbroje, kterou přeměňovali v hřebíky a jiné vcelku užitečné předměty. Pracovití, úslužní, s nikým se nepřeli. Nejvíce však Kušwardské dráždilo, že byli jiní. Do kostela ani do hospody nechodili, lišili se v oblékání i zvycích a i ta jejich němčina byla k neposlouchání. A tak si Hanzl vzpomněl, že vlastně všechno to trápení přišlo zároveň s nimi. Čert ví, co to tam v těch svých kotlích taví a vyrábějí. Však právě ne bez důvodu je z Prahy i odjinud hnali svinským krokem. Hanzl sebral hůl, druhý sekeru a další, že si cestou seberou nějaký kámen. U řeky byli celí diví, v půli kopce jen tak žbrblali, a když se vyhoupli na Lískový vršek, vlastně ani nevěděli, jestli v nich ještě nějaký ten hněv zůstává. Hanzl proto dav zastavil, že se musí vydýchat, než vtrhnou do těch židovskejch chatrčí. A aby zas moc nevychladli, začal na to zrádné plémě židovské, co Ježíše na kříž přivedlo, vrhat ta nejhorší obvinění. Jenže, jak vykřiknul první, slunce zakryl mrak a na Lískový vršek se sneslo stohlavé hejno prapodivných ptáků. Zbarveni jak nahnědlá kůže horalů s nažloutlými skvrnami, co připomínaly morovou nákazu. Na hlavě chocholku a pod hlavičkou černou bradku. Stovky se jich snesly na křoviskami pokrytý kopec a jestliže jejich zjev budil nanejvýše údiv, hlas jenž vydávali, přinášel bázeň a zděšení. Jak tisíce drnčících zvonků se lesem ozývalo výstražné „Di domů, di domů, di domů“. Muži si dlaněmi zakrývali uši a srotili se ve středu kopce. Zděšeně se dívali jeden na druhého, a když se dal první na útěk, ostatní jej vděčně následovali. Hejno ptáků se zvedlo spolu s nimi a za hlasitého křiku jej doprovázelo až ke vsi. Přišlo jaro a slunce zahnalo nemoc. Odešli i Židé, kteří se vrátili do kraje pod horami a podivného ptáka s chocholkou, černou bradkou a drnčícím hlasem, který je zachránil při nejmenším od pořádného výprasku, tu mezi šumavskými kopci už nikdo nikdy nespatřil. Jaroslav Pulkrábek