Farář ve snaze neošidit žádného ze svatých, nehleděl na přání rodičů či kmotrů a přiděloval jména, tak jak na ně ten den přišla řada v kalendáři.

Lidé remcali, pak si zvykli a zvykl si i Teodul. Však kamarádi na tom nebyli o nic lépe. Chlap jak šumavské kopce. Podsaditý a pevně usazený, že by jej ani ta největší vichřice nepovalila. Husté černé vousy do půli prsou, široký klobouk a v pravém uchu mosazný cvoček. To pro lepší mušku a bystrý zrak.

Teodul totiž stejně jako většina chlapů mezi Bobíkem a hraničním hřebenem tuze rád pytlačil. Jak mohl, popadl flintičku, do jedné kapsy broky, do druhé prach a honem pro nějakého toho ušáka či koroptvičku. Tak i toho dne, po ránu, sotva vyvezl hnůj na louku, štrádoval si to kolem Lexova mlýna do lesa, poohlédnou se po něčem, co by ozdobilo stůl na Boží hod svatodušní. Jenže les byl jako vymetený. Ani myš se v křoví nemihla. Slunce se už pověsilo nad Mechový vršek a svatá Kateřina odzvonila poledne. Teodul se s prázdnou chystal k domovu, když tu konečně slyší nějaké funění. Jenže co s divočákem, na toho stejně broky neplatí.

Schoval se za kámen a číhá, co z mlází vyleze. Houby divočák. Medvěd velký jak půl stodoly. Už zavětřil člověka a s mručením se vztekle kýval ze strany na stranu. Jestliže se Teodul ještě před chvílí krčil za kamenem, teď už seděl vysoko na bukové větvi.
Bručoun neváhal a objal strom, chvíli s ním lomcoval a pak si usmyslel, že se rovněž vydá vzhůru. Teodulovi se pořádně rozklepala brada. V pušce zaječí broky, co by medvěda jen tak trochu poštípaly a majznout ho dřevákem po čenichu asi taky nebude to pravé ořechové.

A tak ubohý pytlák seděl v koruně stromu, zíral na medvěda, jak se k němu sápe a odříkával jednu modlitbičku po druhé. V tom ho to trklo.

Vyškubl si z ucha cvoček, vysypal z flinty broky a nabil. Jak se ta chlupatá potvora natočila bokem, už měla díru v kožichu. Ještě dobré dvě hodiny poté, co sebou medvěd žuchl dolů, neodvážil se Teodul slézt. Pak se opatrně spustil na nejnižší větev, odlomil haluzku a do medvěda chvíli šťoural, jestli si to nerozmyslí.

No když se nic nedělo, uháněl k domovu, zburcoval sousedy, naskákali na žebřiňák a s puškami a vidlemi se vydali pro medvěda. A Teodul? Ten si ještě téhož večera doběhl k lazebníkovi, aby mu do ucha vsadil nový, pokud možno ještě větší mosazný cvoček.

Jaroslav Pulkrábek