Četné obecenstvo si v sobotu nenechalo ujít podívanou na bitvu, kterou vrcholil den věnovaný Válce a vojenství v době Jana Žižky. Návštěvníci Žižkova rodiště mohli procházet dobové ležení vojska a nahlížet do hrnců i kotlů na ohništích, zaposlouchat se do dobové hudby, spatřit historické tance a také si dobové tance vyzkoušet. Dokonce zažili vskutku netradiční módní přehlídku odění zbrojných, tedy členů vojenských oddílů z doby husitské. Také se dozvěděli zajímavosti o jezdectví ve středověku, viděli ukázky zbraní, zbrojí a zručnosti řemeslníků.
Mezi četnými bojovníky ale nemohl chybět ten hlavní - Jan Žižka z Trocnova. „Jan Žižka před svým velkým příchodem na scénu české historie byl brán jako člověk výjimečný, zvláštní,“ vyprávěl jeho představitel Jiří Kothera z Prahy, člen spolku Gléva Jana Smiřického. „Je dost možné, že i charakterově měl nějaký zvláštní dar vůdcovství nebo auru, díky které byl schopen dosáhnout toho, že za ním lidé šli. Byl brán za prvního mezi rovnými.“ Úlohu Jana Žižky velícího v bitvě, která ho čekala, měl před sebou Jiří Kothera poprvé. „Zatím jsem Jana Žižku představoval jedinkrát v jednom průvodu,“ dodal.
„K této roli jsem se dostal díky své určité herecké průpravě a své postavě.“ Právě se oblékal do boje po způsobu Jana Žižky. „V ikonografii je většinou zobrazen jako statný muž nosící suknici, což byl klasický oděv tehdejšího muže,“ vysvětloval. „Můžeme si ji představit podobně, jako velmi dlouhé tričko. Přes suknici měl prošívanici, což je vycpávaný kus, tehdy velmi dostupný. Nosili ji prakticky jako základní věc hned po helmě i chudší bojovníci. Nicméně Jan Žižka, stejně jako ostatní, co si to mohli dovolit, nosil ještě přes prošívanici kroužkovou kovovou brň a kyrys, což je krytí celé přední části těla. A krom obligátní pásky přes oko helmu ve tvaru klobouku. Čili měla i krempu, která dokázala chránit bojovníka, jak před určitými údery svrchu, tak před sluncem, aby na bojišti viděl.“
Nedílnou součástí výbavy Jana Žižky z Trocnova je jeho palcát. Nicméně jako vůdce ovládal i jiné zbraně. „Vzhledem k tomu, že šlo o nižšího šlechtice a navíc žoldáka, tak je téměř jisté, že uměl zacházet i s jinými zbraněmi než s palcátem,“ přitakal Jiří Kothera. „S mečem. Ten si mohl dovolit každý, kdo na něj měl peníze, ale nebyl levný. A kromě toho jistě uměl bojovat i se zbraněmi tyčovými, jako je kopí či sudlice, v rámci jednotky. Jednotlivec první poloviny 15. století už na bojišti nedokázal udělat tolik jako v dobách dřívějších. Boj samotný už se přesouval spíše do souboje jednotek z více lidí, kteří se vzájemně chránili i mezi sebou. Zde se budeme snažit rekonstruovat a předvést bitvu u Poříčí. Ne u Trocnova, protože u Trocnova se nic, pokud víme, nestalo.“
Dobové ležení rozmanitých stanů vytvořilo několik skupin a spolků, které se zaměřují na rekonstrukci husitského období. Však do nadcházející bitvy bylo potřeba množství bojovníků. Nechyběly ale také stánky s řemeslnými výrobky, ani muzika a dobové tance v podání souboru Kancioneta. Můžete si prohlédnout v galerii.
A pak vypukla bitva. Husité z jihočeského Tábora pospíchali na pomoc Praze, neboť cílem spojených katolických vojsk byla Praha. Král Zikmund dobře věděl, že padne-li hlava království, pokoří se mu celá země. Husité však měli v patách katolické oddíly, které chtěly husity porazit dříve, než dorazí k hlavnímu městu. Odpoledne 19. května 1420 Táboři pod vedením Jana Žižky z Trocnova přebrodili u Poříčí Sázavu, aby táhli dál ku Praze. Leč nepřátelé byli už příliš blízko. Jan Žižka nařídil srazit vozy v pevnou hradbu a vyčkával útok katolíků, kteří se přibližovali ve třech houfech. Vojsko husitů však v bitvě úspěšně prorazilo obklíčení a dorazilo Praze na pomoc.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
