Když se manželé Růžena a Vladimír Buzičtí chystali v sobotu na mši do kostela, netušili, že na ně čeká překvapení. Jejich zlatou svatbu si totiž přijeli připomenout nejen děti a vnoučata, ale také známí, kteří se stali svědky obnovení jejich manželského slibu. Ten si dali 19. února 1966.


Oslava padesáti společně prožitých let obnovením manželského slibu v kostele sv. Jakuba v Prachaticích bylo pro manžele Buzické překvapení. „Bylo to pro nás oba veliké překvapení. Den předtím mi ještě Růženka říkala, že ani syn, ani druhá dcera nepřijedou, že mají moc práce. Takže si zlatou svatbu připomeneme jen v malém rodinném kruhu. Ale bylo mi divné, že žádné z dětí nevolalo, začali jsme s manželem větřit, že se něco chystá, protože nám už jednou podobné překvapení připravili," směje se paní Růžena.


I když každé výročí svatby je pro každý manželský pár něčím výjimečným, padesát let je přece jen velmi významný okamžik. „Padesátka je vždycky určitý zlom, to máte stejné, jako ve věku. Nicméně padesát společně prožitých let je velký kus života a měli jsme to štěstí, že jsme spolu i zestárli, ale přece jen v mládí to bylo hezčí," dodává.

Zlatá svatba manželů Buzických:Padesátiletá společná cesta životem začala pro Růženu a Vladimíra Buzických seznámením v Hracholuskách. A 19. února 1966 pak lásku na první pohled stvrdili společným Ano hned ve dvou obřadech, v civilním na tehdejším úřadě ve Vlachově Březí a církevním v kostele tamtéž. Ještě v tom samém roce se jim narodila dcera Lenka, o pět let později syn Vladimír a v roce 1977 pak dcera Růžena. Radost jim dělají už i tři vnoučata, nejstarší vnučka Magdalena a vnuci Vladimír a nejmladší Josef. I když oba pocházejí z jižních Čech, každý je z jiného koutu. Pan Vladimír z Mišovic u Čimelic, paní Růžena z Vlachova Březí. Prakticky celý život strávili v Prachaticích, ačkoliv prvních několik společných let prožili ve Starých Prachaticích. Pan Vladimír pracoval v zemědělství, kde vypomáhá dodnes, paní Růžena celý život jako úřednice. Důchod už tráví spolu střídavě v Prachaticích a v rodném domku paní Růženy ve Vlachově Březí. Obnovení manželského slibu se konalo 20. února 2016 v kostele svatého Jakuba v Prachaticích. Paní Růžena Buzická si k obřadu donesla kytici ze sedmi bílých karafiátů, které držela v ruce i ve svůj svatební den.


Výročí svatby prožili Růžena a Vladimír jen o den později, než kdy byl ten jejich první významný den. „Brali jsme se přesně 19. února. Tehdy bylo o dost chladněji, i když sníh nebyl ani tenkrát," vzpomíná paní Růžena. „Tehdy bylo veliké náledí. Já už jsem tu v té době byl, ale moji rodiče sem za námi jeli od Mirovic, prakticky z hranic píseckého okresu. Měli obavu, aby se vůbec dostali na svatbu včas, ale dorazili všichni a v pořádku," doplnil pan Vladimír.


Že po tom prvním významném dni, kdy si řekli své první Ano, oslaví zlatou svatbu a svým druhým Ano potvrdí svůj vztah, předznamenal možná i jeden okamžik těsně před svatbou. „Než se mí rodiče a příbuzní vydali na cestu, bylo zvykem, že si připili. Do skleniček se rozlil koňak a jak už to tak na vsi bývalo, vyndaly se skleničky ze sekretáře, moc se neprohlížely a nalilo se. Jenomže v jedné z nich si někdo schoval zlatý zub, kterého si nikdo nevšiml do chvíle, než ho jeden z hostů po přípitku vyndal z pusy. Kdo ví, možná nám přinesl štěstí," vzpomínal pan Vladimír.


Mezi nejvýznamnější okamžiky řadí paní Růžena opravdu čerstvý zážitek. „Určitě to, že mi manžel v pátek večer poděkoval za krásných padesát spolu prožitých let, to mne opravdu hodně potěšilo, to se mi snad za celou dobu nestalo," říká paní Růžena. Pro pana Vladimíra byly nejkrásnější okamžiky vždy spojené s dětmi. „Děti jsou všechno. Máme tři, takže v našem případě se dá říct, že naše manželství jen kvetlo," podotkl.


Všechny děti, dvě dcery a syn, se manželům Buzickým narodily vždy zhruba po pěti letech. Ale nejrozmazlovanější prý podle obou manželů byla nejmladší dcera Růžena. „Jednak byla poslední a jednak nám zůstala ze všech dětí doma vlastně nejdéle. První dcera i syn odešli z domova ve čtrnácti patnácti letech na internáty do školy a pak na vysokou školu. Růženka, protože chodila na střední školu na gymnázium do Prachatic, byla doma až do osmnácti, takže jsme si ji mohli užít," přiznává paní Růžena.


Péči a lásku věnovali manželé Buzičtí všem třem dětem, i když, jak říká pan Vladimír, větší díl pozornosti věnovali prvorozené dceři Lence. „Možná to bylo i díky tomu, že jsme se brali hodně mladí. Mně bylo něco přes devatenáct a manželovi dvaadvacet. Snad i proto jsme Lence věnovali hodně pozornosti. „Je ale pravda, že jsme to s výchovou měli přece jen trochu jednodušší, tehdy nebylo tolik lákadel pro děti, jako je dnes. Ale problémy jsme s dětmi nikdy moc neměli, o to větší radost máme, že jsme jim všem mohli zajistit vysokoškolské vzdělání, což se ne každému podaří," doplnila paní Růžena.


Vydržet společně v manželství padesát let, to si vyžaduje nejen velkou lásku, ale také značnou pokoru, důvěru a toleranci. „Za těch padesát let se samo sebou objevily i chvíle, kdy si řeknete, už ne, už to dál nevydržím. Ale vždycky to přešlo. Oba jsme byli vychováni v rodinách, kde se stavělo na zodpovědnosti, toleranci a úctě k tomu druhému. Musím říci, že z tohoto daru od svých rodičů jsme mnohokrát v životě čerpali," zdůraznila paní Růžena s tím, že krušné chvíle k životu patří a je hodně důležité, jak je každý vychován jim čelit.


Kdyby měli říct, kdo z nich dvou v jejich manželství je tím, který víc zlobil a který naopak častěji odpouštěl, přiznávají oba, že to bylo tak půl na půl. „V manželství, aby vůbec vydrželo, jsou důležité láska, tolerance a úcta. A hodně důležité je řešit i složitější chvíle společně a, jak se říká, s chladnou hlavou," dodává pan Vladimír.