Však už Kortusové táhlo na čtvrtý křížek, když zjistila, že i k nim konečně zavítá čáp. Nakonec to sice byla vrána, ale radost z toho, že v chalupě pod Suchým vrchem konečně zazní dětský smích, menší nebyla. Děvčátku dali jméno po svaté Anně. Však i ona si musela na dcerku počkat a právě k ní se tedy po desítky let upínaly modlitby Kortusové i Kortuse.


Anička byla děvče hodné, čiperné a veselé. Jen jednou zvláštností ji Pán Bůh obdařil. Levé oko mělo barvu pomněnky, pravé připomínalo tmavý bouřkový mrak. Řeknete si no a co. Jenže málokdo ten dvoubarevný pohled vydržel a každý sklopil zrak.


Pro ten pohled se jí lidé začali stranit, přičítali jí kde co, od sucha přes bouře po obyčejné sousedské hádky. Anička nemohla pochopit, proč se od ní každý odvrací, přestože druhým činila jen dobro a na každého se usmívala. A když se z děvčátka stala slečna, uzavřela se do sebe a z domu nevycházela.


Aničce bylo dvanáct, když rodiče zemřeli. Nejdříve to soužení udolalo matku, otec ji následoval sotva za půl roku. Z Aničky se stala sirota. Bez lásky a ochrany nejbližších.


Jestliže se jí lidé doposavad stranili, teď ji přímo pronásledovali. Kde kdo si při vzpomínce na ni odplivl, ba občas vzal někdo kámen či klacek a mrštil jím po Aničce, šla-li právě kolem.


Když celý měsíc nespadla na vyprahlé louky ani kapka, shromáždil se lid ze Stachů, z Jaroškova i z okolních samot před chalupou, kde Anička žila, a hrozili. Stejně, jako když pršelo příliš dlouho. Nenašel se nikdo, kdo by se opovrhovaného děvčete zastal.


Od smrti rodičů neuplynul ani rok a přední mužové obce se usnesli, že ta malá čarodějnice musí pryč. Zvedl se dav s klacky, vidlemi a sekyrami a za halasného pokřikování zamířil k Aniččině obydlí. Když našli chalupu prázdnou, nejprve ji vydrancovali a nakonec zapálili. Ať ta čertova holka táhne do pekel.


Jenže kam měla Anička jít. Kdo by si vzal pod střechu osobu s takovým pohledem. Koho zajímalo, že je to děvče pracovité, hodné, poctivé a kdysi i veselé.


Chvíli žila ve staré dřevorubecké chýši na úpatí Popelné hory, a když přišla zima, ochomýtala se kolem vesnice. Jenže ke kamnům ji nikdo nepozval a jednoho dne ji našli zmrzlou u cesty. Pochovali ji v rohu hřbitova. Lidí přišlo na ten pohřeb spoustu, ale nikdo nemluvil, nikdo neplakal. Jen špatné svědomí se v nich začalo trošičku vrtět a každý se proto snažil rychle zapomenout.


Běžely roky a ve vsi zemřel jakýsi tulák. A že ho tedy pohřbí k Aničce, do zarostlého hrobu se ztrouchnivělým křížem.


Avšak když hrobník odházel hlínu, našel zcela neporušenou rakev a v ní místo zetlelého těla dvě růže. Jednu bílou a druhou krvavě rudou. Běžel za farářem a společně stáli nad hrobem a přemýšleli, co teď. Mají zavolat úřady, zburcovat lidi, rozhoupat zvony, postavit té holce kapli? Pak ale farář požádal hrobníka, ať tu díru zase zaháže, nikomu nic neříká a tuláka uloží jinde. Však mají lidé svých starostí i tak víc než dost.

JAROSLAV PULKRÁBEK