„U hasičů máme takový zvyk, že když například někdo odchází, tak se nechá polít kýblem vody. Dělávalo se to hlavně dřív, když někdo nedával pozor, protože hasič musí být stále ve střehu,“ vypráví s úsměvem 63letý muž, který k hasičům nastoupil v červnu roku 1980. „Já jsem původně ani hasičem být nechtěl, dělal jsem v budějovické Škodovce, tam jsem se vyučil opravářem obráběcích strojů. Tehdejší vedení chtělo, abych vstoupil do strany, a tím jsem si pod sebou uřízl větev. A tak říkám, že díky komunistům, kteří mě naštvali, jsem šel k hasičům,“ líčí.

Základna českobudějovických profesionálních hasičů nebyla ale v minulosti na Pražské. „Tam byla kasárna, hasičárna byla v ulici Jar. Haška, jak je dnes městská policie. Původně jsem nastoupil ke sportovcům a my jako požární sportovci sídlili v Suchém Vrbném v detašovaném pracovišti. Pak asi po osmi letech jsme se přesouvali do Haškovy ulice na hlavní útvar, později jsme se přesunuli do bývalých kasáren,“ vzpomíná s tím, že požárnímu sportu se mladí hasiči věnují i dnes. Avšak výsledky jsou odlišné. „Naši mladí už nemají takové výsledky, jako jsme měli my. Dneska už se tolik netrénuje. Jezdili jsme na mistrovství republiky a pořád jsme se vraceli s medailemi. Hodně se trénovalo v práci i po práci. Dneska samozřejmě kluci také trénují. Mají moderní posilovny, ale už to není ono,“ srovná.

A rozpovídá se o požárech. „Do roku 1991 bylo požárů daleko více, než je dnes. Pamatuji na velké požáry v Budějovicích, když hořelo divadlo nebo spořitelna na náměstí… Požární prevence je dnes ale už na dost vysoké úrovni a k požárům tolik nedochází. Dříve jsme jeli od ohně, neměli jsme vodu a cestou nám hlásili další oheň. Dnes je úplně jiná technika a do rychlého zásahového auta se vejde kubík vody. I obyčejné montérky nahradila kombinéza z nehořlavého materiálu. Vyjíždí se často k bouračkám, otevírání bytů. To byla moje speciální náplň,“ shrnuje energický hasič.

Zkušenosti nabyl v zahraničí v roce 1988, kdy se zúčastnil týdenní záchranné mise po zemětřesení v Arménii. „Jelo nás deset z každého dřívějšího kraje včetně lékařů. Přijeli jsme tam po zemětřesení a tahali jsme většinou mrtvé. Naší skupině, kterou pak vystřídali kolegové, se podařilo vyprostit živou paní, která tam ležela deset dní. Bylo jí 52 let. Deset dní vydržela pod rozvaleninama. My jsme spali ve stanech v parku, byla tam hrozná zima. Minus dvacet. Spali jsme v kožichu a v ušance. Střídali jsme se s kolegy po dvanáctihodinových turnusech. Po pár dnech jsme byli vyčerpaní, tak jsme se měnili po osmi hodinách,“ vzpomíná. „U nás jsme díky bohu od zemětřesení chránění,“ dodá.

Nelíbí se mu ale, že lidé jsou v současné situaci ohledně šířícího se koronaviru nezodpovědní. „Lidé jsou nedisciplinovaní. Když je někdo nakažený v karanténě a jezdí autem, pak se stane nehoda, tak je to v..,“ míní hasič, který se při své práce setkal s mnoha mrtvými. Se vším se vždy vyrovnal. „Je to práce jako každá jiná. Jediné, co se mi vždy vyhnulo, byli oběšenci. Takový případ jsem nikdy neměl. A že kolegové jich měli…,“ přibližuje vysloužilý hasič.

Se staršími bývalými hasiči se schází každý měsíc v Mladém v hospodě. „Nastoupili jsme stejně s Láďou Bártů, ten je v Suchém Vrbném v detašovaném pracovišti. Já jsem si ale řekl, že 63,5 je můj důchodový věk a končím,“ směje se a prozrazuje, že jeho žena Věra právě také končí a odchází do důchodu.

„My jsme se ženou velcí cestovatelé. Proběhli jsme celou Evropu a byli jsme i v Africe, Americe…Teď jsme měli odlétat na Madeiru do hor, ale to padá. V létě chceme na Moravu, prozkoumat sklepení a propít první důchod. Já jsem se dříve i potápěl a hory mám moc rád. V zimě nazouvám sněžnice a vydávám se do hor. Žena je stejně založená jako já," říká.

Společně rádi cestuji i po našem kraji. „Šumavu máme moc rádi. Vydáváme se na Plechý, Třístoličník, Smrčinu… Jinak jsme byli i například v Himálajích, asi pětkrát. Byli jsme i za severním polárním kruhem. Líbí se mi například francouzský ostrov Réunion a portugalské souostroví Madeira. Děláme rádi treky do míst, kde není mnoho turistů."