V močálech, co ještě  nikdo nedokázal zcela změřit, žily víly. Ženštiny, jak z mlhy stvořené, se tu proháněly nad bažinou, avšak nikoli ve zlém, a lidí si vlastně všímaly jen pramálo. Zdejší osadníci je nechávali na pokoji, už jen proto, že z jejich přítomnosti měli vlastně i trochu užitku.

Víly den co den věšely na šňůry umotané z rašelinné trávy velká bílá plátna. Někdy zářivě bílá, jindy šedivá, jakoby ušmudlaná. A protože Šumaváci jsou lidé všímaví a citliví na přírodní úkazy, neušlo jim, že věší-li víly lajntuchy čisté, bude pěkný slunečný den, a ty zaprané šedivé hadry předvídaly jen slotu, vítr a sychravé počasí. A tak ten, kdo chtěl sušit sena, opatrně juknul nad slať a hned věděl, zda má cenu vůbec naklepávat kosu.

Tetka Honeska byla ženská zvědavá a mermomocí chtěla přijít na to, co za tím věšením prádla vlastně vězí. Přestože ji sousedi prosili, ať víly nepokouší, že z toho nekouká pranic dobrého, Honeska se nenechala umluvit a vyrazila. Ještě za kuropění, aby ji na poslední chvíli sousedi to bláznivé konání nerozmlouvali, se vypravila k Jezerní slati. Zpočátku to šlo. Pevná zem totiž v bažinu přechází jen pozvolna a tak nebylo těžké najít pevný drn, který by se hned při prvním našlápnutí nepropadl do rašeliny.  Víly však s prádlem ještě nevyšly a Honesku hnala zvědavost dál. Jak natahovala krk, zda uvidí bílé plátno či dokonce hrnec, v němž své prádlo víly vyvářejí, ani si nevšimla, že už stojí po kolena v močálu. A když udělala krok, měla bahno do půlky stehen, pak po pás a po té již jen s hrůzou v očích a neschopna pohybu klesala píď za pídí. Chvíli plakala, chvíli volala o pomoc. Ale kdepak by se tady někdo objevil. Už se loučila se životem a odporoučela duši Pánu, smířena s trestem za svoji opovážlivost, když  ji obstoupil dobrý tucet víl. Bílá plátýnka házely Honesce pod nohy, až z nich vytvořily chodníček, co ji vyvedl z nejhoršího. Když na hladinu močálu dopadlo poslední plátno a Honesová konečně ucítila pod nohama pevnou zem, víly zmizely. Ze zvědavosti vyléčená Honesová se vrátila domů a raději nikomu o svém hrůzném prožitku nevyprávěla. A tak se nikdy nikdo nedozvěděl, proč víly, které kvůli ní přišly o svoje plátna věštící počasí, již nikdo nikdy v močálech Jezerní slati neviděl.

Jaroslav Pulkrábek