Od deseti v rádiu

Odmala jsem byla prostořeký typ. Už na základní škole jsem ráda diskutovala se žáky i s učiteli. Babička si toho tenkrát všimla a přemýšlela, čím by mi tu prostořekou tlamičku zaměstnala.

V deseti letech jsem tedy přišla do dramatického kroužku v Československém rozhlase České Budějovice. Za moje působení v rádiu tak může moje babička.

Jako malé děvče jsem hrála i v jedné dětské rozhlasové hře Ludvíka Mühlsteina, který si k nám do dramatického kroužku chodil vybírat zajímavé dětské hlasy.

Můžu proto pravdivě říct, že od rozhlasového mikrofonu pocházejí také moje první vydělané peníze v životě.

Vzpomínám si, že jsme tenkrát v kroužku museli umět velmi přesně mluvit podle rozhlasové metodiky. Dodnes z toho také těžím a mívám proto minimum přeřeků.

V rozhlase mám na starosti zpravodajské relace, které se vysílají každou hodinu. Snažím se je dobře přednést, aby vše důležité v hlavách posluchačů zůstalo. Aby si lidé nemysleli, není to tak, že jen hodinu sedím, koukám a čekám, pak vezmu pár papírů a něco z nich přečtu. Hodně času strávím sháněním materiálů a sestavováním zpravodajské relace. Když mám tzv. „krajánka,“ tedy když zajišťuji zpravodajské aktuality z terénu, musím materiál do vysílání co nejrychleji natočit a sestříhat. V rádiu jde hodně o čas, aby mohl být příspěvek odvysílán co nejdříve. Při naší práci je důležité odolávat časovému presu. V rádiu se neuvěřitelně chvátá. Jakmile se rozsvítí červená, musíme hned začít mluvit. Je ale hezké, když právě zjištěnou informaci mohou hned posluchači slyšet. I když třeba jenom ve dvou větách.

Tohle jsem si vyzkoušela ve vysílání při povodních v roce 2002. Důležitá zpráva o nebezpečné záplavové vlně řečená rovnou na mikrofon – to bylo tenkrát něco úžasného.

Rozinky v rumu

O své hlasivky se naštěstí nemusím starat. Pánbůh mi totiž nadělil. A když to není s hlasem nejlepší, užívám recept vážené nedávno zesnulé kolegyně Marie Kotrbové, kterým jsou rozinky v rumu: napěchovat rozinky do skleničky od dětské přesnídávky, zalít je rumem, zahřát a nechat zchladit. Pak užívat po lžičkách. Pomáhá to, opravdu.

Baví mě malování, a to jak na obyčejnou čtvrtku, tak i co se týče kosmetiky. Baví mě se malovat, což ovšem posluchači neuvidí. Do zelena, do modra, do červena. Když mám zelené tričko, mám ten den i zelené stíny na očích. Maluji se pro svůj dobrý pocit a vnitřní spokojenost. Přispívá to pak k mé pohodě za mikrofonem.

Jinak mám ráda oheň a posezení u plamenů. Ve volných dnech se proto snažím u nějakého táboráku být a dívat se do plamenů. Je to pro mne důležitá relaxace. Vyženu si přitom z hlavy veškerý stres a tlaky, kterým musím v práci odolávat a které tam zažívám. Při pohledu do plamenů se nádherně uvolním.