Podle toho loučení by se zdálo, že má před sebou dlouhou a nebezpečnou cestu. Ale zdání klame a jestliže bohatstvím Raabovi příliš neoplývali, lásky a s ní spojené pohody měli na rozdávání. Vlídným slovem, úsměvem, objetím či pohlazením se tu tedy šetřit nemuselo.
Raab šel do Jámy za jedním sedlákem. Měl tam domluvené dříví na otop. Zima toho roku přišla nějak dřív a to, co mělo vydržet do jara, bylo pomalu pryč.


Minul poslední chrobolské stavení a cestou, klikatící se mezi zasněženými pastvinami, zamířil ke Koppelovic mlýnu. Přešel potok, s mlynářem, se kterým se podělil o tabák, pokouřil, poklábosil a už byl v lese. Před sebou tak hodinku chůze, ale že slunko bylo ještě nízko, spěchat nemusel.


Když vyšel na vršek, zastavil se, aby si znova napěchoval fajfku, a v tom slyší, jak se po cestě, s ohromným výskáním a hulákáním, něco žene. Nechal fajfku fajfkou, ustoupil mezi stromy a čeká, co se to naň shůry vyřítí. Saně naložené poleny a před nimi chlap jak hora, s dlouhým usmoleným vousem, v ještě usmolenějším kožichu. Zastavil saně v místě, kde ještě před chvílí stál Raab, třikrát pokrčil nos, zavětřil a už hledí na chalupníka.


Ten tedy zpátky vyšel na cestu, slušně, jak se patří pozdravil a že si zrovna pěchoval fajfku, nabídl tabáček i tomu podivnému drvákovi.
Chvíli mlčky kouřili, ten od saní pochválil Raabovi tabák, a když se dozvěděl, kam a proč má namířeno, nabídl mu, že za zbytek tabáku mu dá to naložené dřevo i se saněma.


Raabovi se ta směna líbila, a tak si plácli. Dřevák mu svezl saně na kraj lesa, strčil tabák do kapsy a byl pryč.


Polínka to byla prapodivná. Ani buk, ani smrk. Šedivá jak popel, těžká jak železo, ale stačilo jedno jediné strčit do kamen a po celý týden se o ně nemuseli starat. S takovou fůrou vydrží nejenom do jara, ale mají vystaráno i na příští zimu.


Teploučko tedy u Raabů v chalupě měli. To je pravda. Ale bylo to divné teplo. Jídlo na tom ohni uvařené bylo bez chuti a pohodu i lásku ze světnice vytlačilo z okna ven. Ubývalo pohlazení, zmizely úsměvy a přišlo handrkování a sem tam přiletěl i nějaký ten pohlavek. Těžko říci, jaký by to všechno vzalo konec, kdyby na Nový rok nepřišel farář požehnat hospodáři a svěcenou vodou vykropit chalupu. Stačila jen jediná kapička, jež dopadla na to začarované dříví, ozvalo se zasyčení, objevil se bílý kouř a zbyla z něj jen hromádka popela.


A zas musel Raab shánět otop. Řezat, štípat a co půl hodinky naložit do kamen. Avšak spolu s tím se vrátila do rodiny láska, pohoda a ve vsi od těch dob každý věděl, že co z pekla vyjde, peklem se odvděčí.

JAROSLAV PULKRÁBEK