Šlo o housle. Skvostný nástroj, který snad hrál úplně sám, bez ohledu na um toho, kdo jej držel v ruce. Vyprávěly se o nich legendy po celé Šumavě. Jedni říkali, že jde o dar z nebes, druzí jejich původ hledali v hloubi pekla. Po smrti majitele je vložili do rakve a tu do hrobky u západní zdi kostela.

Vendelín, vážený a hluboce věřící majitel skelné huti a úspěšný obchodník, je mnohokrát držel v ruce a chvíle, kdy smyčcem rozehrál jejich struny, patřily k nejkrásnějším v životě. Jako by je jen držel a hraní obstarali andělé. To už se však opakovat nikdy nebude. Teď tlí na hřbitově spolu s jejich právoplatným majitelem.

Vendelín často chodil k té hrobce a rozhodně to nebylo z úcty k nebožtíkovi. Den po dni propadal panice, že vlhko a čas housle zničí, a jen vědomí, že jejich záchranou by se dopustil svatokrádeže, mu svazovalo ruce.

Až jednou se mu ve snu zjevil prapodivný panáček a vemlouvavým hlasem ho nabádal, ať housle zachrání. Nikomu tím neuškodí a jde-li o dar nebes, proč mají shnít. Jen on je může zachránit. Vendelín ten hlas zahnal. Věděl, že pravda je jinde, i to, kdo to k němu promlouvá. Ale hlas se vracel znova a znova. A tak se rovnou zeptal, čím bude muset peklu zaplatit, když mu housle pomůže získat.

Odpověď jej překvapila. Nic, vůbec nic. Za co by měl platit. Prostě odklopí kamenný kryt hrobky, otevře rakev a sáhne po nich. Nic složitého. Nikdo mu pomáhat nebude, tak jaképak vyrovnání. Zvěsti o zaprodané duši, úpisech podepsaných vlastní krví, to jsou jen babské povídačky. Peklo chce jen, aby byl šťastný. A když to není na úkor jiného, tak o nic nejde.

Opravdu to bylo snadné a již druhý den držel Vendelín ty housle v ruce. Byl šťastný a svědomí jej trápilo jen trochu. Vždyť nikomu neublížil, nikomu chybět nebudou, nikdo snad nic neví. Nebo přeci jen?

Hrál si doma, sobě pro radost, ven s nimi pochopitelně nemohl. V neděli šel do kostela. V půlce odešel. Necítil se tam dobře. Věděl, že udělal, co neměl. A před Bohem to neutají. Ale touha vlastnit housle byla silnější.

Vrátit je? Nikdy. Aby se nemusel stydět před Bohem, vyhýbal se mu. Brzy si zvykl. Bylo příjemné nemuset se nikomu zpovídat. Pak dostal strach, že se ten jeho čin provalí. V každém pohledu viděl podezírání a otázku. Začal se stranit i lidí. Celé dny a pak i roky seděl ve svém pokoji, zarostlý, špinavý, a mazlil se s houslemi.

Jednoho dne zemřel a jeho duše zamířila k nebeské bráně. Byla otevřená, čekali na něj s otevřenou náručí. Jenže dostal strach, že mu ty housle vyčtou a výčitek se bál víc než pekla.

A tak se obrátil a zamířil na opačnou stranu. Sám, peklu nic nedlužil. Na bránu musel zabouchat. Oni ho přeci nevolali. Mlčky ji otevřeli a on vešel. S houslemi pod paží.