S nikým nemluvila, na nikoho nepohlédla, jen si hleděla lískáčků. Ale když se to vezme poctivě, jen málo koho tu nazývali jménem, které mu zapsal pan farář do matriky, a snad v každém městě žil nějaký ten podivín či obecní blázen.
Oříšková Berta nikoho ani za mák neobtěžovala a navíc měli ve Volarech hospodyně při posvícení i o Božím hodě o oříšky postaráno. A když jednou zůstalo zápraží prázdné a Oříšková Berta se neobjevila ani na druhý den ráno, bylo to, jako kdyby ze zvonice snesli zvony.
Každý, kdo procházel tou ulicí, se bezděčně podíval na místo, kde sedávala a měl nepříjemný pocit, že už něco není takové, jaké to bývalo. Jenže čas běžel, lidé zapomněli a až po mnoha letech se objevil člověk, který dokázal odkrýt tajemství Oříškové Berty.
Za jedné vojny se ve městě usadila posádka. Jen na pár dní. Ale i tak to byla pro město pohroma. Žoldnéři vyprázdnili špajsky i komory a nejedna dívka přišla o věneček. A to se přihodilo i Kristýně.
A kdyby jen o věneček. Po čase se ji začalo kulatit bříško a Kristýna dělala vše pro to, aby tu ostudu před světem zatajila. S lidmi se nestýkala a břicho si stahovala šátkem. A že to bylo v zimě, nikdo si toho nechtěného požehnaného stavu ani pořádně nevšiml.
Přišlo jaro, pak léto a Kristýna porodila syna. Jenže mu nebylo přáno, aby se těšil z tohoto světa. Možná tam nahoře věděli, že tu na něj nic dobrého nečeká a andělé si ho vzali hned, jak vystrčil hlavičku z lůna matky. Kristýna to nekřtěňátko potají pochovala na Lískovém vršku a než je uložila do země, pověsila mu na krk madonku, co dostala od kmotřičky při křtu. Snad se ta svátost na ubohé dítě alespoň trochu přenese.
Každý den chodila Kristýna na Lískový vršek a modlila se za mrtvě narozeného syna i za odpuštění své viny. A pak jedné noci měla sen, že odpuštěno jí bude, až najde v lístkovém oříšku medailonek, co synkovi při pohřbu vložila na krk. Tak se z Kristýny stala Oříšková Berta.
Mnoho let sedávala s oříšky před domem a nikdy jediný nevložila do úst. Až jednou opravdu našla v oříšku ukrytý medailonek s madonkou. Tu položila košík na zem, vyklepala skořápky ze sukně a odešla k Lískovému vršku. Kde a jak však skončila, to se už nikdy nikdo nedozvěděl.

Jaroslav Pulkrábek