Z Petřin se studenti vydali na Václavské náměstí a na Národní třídu. „Tam jsme kolem čtvrté hodiny ráno viděli přijíždějící tanky, nad našimi hlavami se ozvala střelba, která mířila na muzeum. Začala hrozná panika, rozběhli jsme se pryč, báli jsme se o život. Kolem šesté hodiny jsme viděli dělníky, kteří vyšli z fabriky a nesli zkrvavenou vlajku, tehdy jsme nevěděli, proč, že někdo byl zastřelen,“ poznamenal.

K rozhlasu se Pavel Dvořák nedostal, byla tam podle jeho slov masa lidí, přes kterou se blíže k budově dostat nedalo. Střelba se ozývala také od hlavního nádraží.. „Viděl jsem na tancích mladé kluky, ruské vojáky, unavené, zaprášené, kteří, zpětně musím říci, stejně jako my nevěděli, co se děje. Nechápali nenávist, neměli informace, proč k nám přijeli. Čekali, že je budeme vítat a místo toho se setkali s nenávistí,“ hodnotí s odstupem času. Atmosféra, která v Praze nastala, byla plná strachu, smutku a nenávisti.

Z Prahy se domů, do Českých Budějovic, kde bydlel, dostal až o tři dny později. To byl vypraven první vlak z hlavního města.

„Byly to strašné okamžiky, zůstává to ve mně, nejen ta atmosféra, ale i pocity zrady, které jsme tehdy cítili. Dodnes, když si na to vzpomínám a mám o tom mluvit, třese se mi chvílemi hlas,“ zakončil Pavel Dvořák.