Na půli cesty k Bučině žil starý kolomazník. Smolnej Wencl mu říkali. Chlap jak hora, vlasy na ramena a z fousů mu trčel jen dlouhý červený nos a malá tmavá očiska. Kabát i kalhoty od smoly, že byste si ho na sto kroků podle vůně spletli s právě poraženou borovicí.

Celý den vyprávěl táta synkovi o žárlivých hejkalech, kteří pranic nedovolí, aby v jejich lesním království ječel někdo víc než oni. Každého, kdo by se o to pokusil, popadnou, unesou do lesa, a tam vhodí do močálů, aby tak řvoucí konkurenci na věky věků umlčeli.

Blížil se večer. Hödlovi se chystali na kutě. Josífkovi se však spát nechtělo, a tak bylo zřejmé, že ani tento večer se neobejde bez křiku. Hödl se však již smluvil s kolomazníkem, že až uslyší kluka ječet, přijde k oknu v přestrojení za hejkala a toho malého křiklouna vyděsí tak, že ho na řvaní přejde chuť jednou provždy.
Josífek spustil. Hödlová, které se ten bláznivý podnik pranic nelíbil, synkovi domlouvala. Aby nebláznil, že vzbudí hejkala a bude zle. Ale nic naplat. Josífkovo řvaní nabíralo obrátky, a když už se nedalo vydržet, Hödl spatřil ve svitu měsíce Wenclův stín. Otevřel okno dokořán a se zvoláním, aby si hejkal toho zpropadeného uřvance odnesl, vystrčil Josífka ven. Tam ho popadly dvě chlupaté ruce a než se otec vzpamatoval, Josífkovo volání se ztrácelo hluboko v lese.

Vystrašený otec vyběhl ven, ale ze tmy se již ozývalo jen soví houkání. Volal za kolomazníkem, že už to stačí, aby synka vrátil, ale nic. Uháněl k Bučině, a když zjistil, že Smolnej Wencl toho večera nevystrčil nos z chalupy, zburcoval celou vesnici. Až do rána pročesávali s loučemi les, prošli vřesoviště i močál, ale po Josífkovi ani stopa. Uplynulo léto, přišla zima a sem tam někdo vyprávěl o dítěti, které zahlédl v lesní houštině. Zoufalí rodiče pak znova a znova bloudili lesem a volali ztracené dítě. Od těch dob již na Kvildě děti hejkalem nestraší. A vlastně ani není třeba. Žádné tam pro jistotu už nevřeští, a když ano, tak jen tak trochu, aby se neřeklo.

Jaroslav Pulkrábek