Program pro turisty si připravil folklórní soubor Libín-S. Jako první měla slovo jeho umělecká vedoucí Helena Svobodová, která vyprávěla nejen dětem pohádky z obou stran Šumavy. Libín-S si pozval na zahájení plavební sezony dětský folklórní soubor Ostravička, jehož protagonisté zaujali a pobavili všechny přítomné. Potlesk pro oba soubory byl více než zasloužený.

Po úvodních vystoupeních v amfiteátru ale nezbylo nic jiného než, aby nastoupil plavební personál a podle předem vydaného prvního plavebního rozkazu letošního roku poslal polena po vodě Schwarzenberského plavebního kanálu na Jeleních Vrších. „Dřevo se plavilo kanálem před dvě stě lety. My si připomínáme, jak těžkou práci naši předkové vykonávali a udržujeme tradici,“ připomněl plavební ředitel Hynek Hladík.

OBRAZEM: Na Schwarzenberském kanále zase plula polena

Došlo také na placení, starosta Nové Pece Jakub Koželuh jako každý rok zaplatil za pronájem skulptury Strážce od Davida Svobody. Ač socha stojí na území obce Nová Pec, je jejím majitelem rakouský spolek Sunnseint. Jeho zástupce Gotthard Wagner navrhnul totiž před léty nájemné ve formě parohového knoflíku. A tak ho Jakub Koželuh opět přinesl, pamětníci plavení dřeva odhadují, že zřejmě už posedmnácté. A nikdy není stejný. Letos spíše připomínal přívěsek. Každopádně byl úhledně zabalen do krabičky a příjemci platby tak do poslední chvíle nevědí, jakou bude mít nájemné podobu, znají jen materiál – paroží.

Téměř celý den zněl Šumavou u Nové Pece folklór, smích a údivy šumavských turistů, kterým se zahajování sezony na Schwarzenberském kanále líbilo, a tak odměňovaly účinkující dlouhým potleskem.

Z historie Schwarzenberského plavebního kanálu zdroj: http://www.schw-kan.com
V roce 1774 předložil inženýr Josef Rosenauer svému poprvé svému zaměstnavateli, knížeti ze Schwarzenbergu, geniální plán: prostřednictvím plavebního kanálu mělo být plaveno dříví ze severních úbočí Šumavy přes hlavní evropské rozvodí k řece Große Mühl a dále po Dunaji až do Vídně. Tehdejší říšské hlavní město trpělo tehdy nedostatkem palivového dříví, což způsobilo vzrůst cen, zajímavý pro majitele rozsáhlých, v nepřístupných a nevyužitých lesů na Šumavě. Tento návrh byl nejprve odmítnut.

K realizaci mohlo dojít až v roce 1789. V první etapě, do roku 1793, byl postaven úsek od ústí do řeky Große Mühl přes rozvodí u osady Růžový Vrch (místo dnes zvané U Korandy) k Jelenímu potoku v Jeleních Vrších. Stavba byla poté na zhruba třicet let přerušena, tzv. starý kanál otevřel dostatečné množství lesů. V letech 1821-1823 byla stavba navržená Rosenauerem, již po jeho smrti, s úpravami dokončena. Byl postaven m.j. i původně 419 m dlouhý plavební tunel na Jeleních Vrších. Celková délka plavebního kanálu dosáhla 51,9 km.

Na stavbě se podílelo až 1200 mužů, kteří pracovali v nepředstavitelných podmínkách uprostřed divokých šumavských pralesů. Také při provozu bylo nutné nasadit velké množství pracovníků - jen na vhazování dřeva se podílelo 30 dělníků, na plavení dozíralo zhruba 300 osob, v ústí do řeky Große Mühl pracovalo při vytahování dřeva z kanálu, rovnání dříví do hrání a překládání na lodě a vory 350 mužů.

Během zhruba 100 let "zlatých časů" plavebního kanálu bylo splaveno k řece Große Mühl téměř 8 milionů prostorových metrů palivového dříví. Plavba do Vídně byla ukončena v roce 1892, kdy byla nahrazena levnější a rychlejší dopravou po železnici (železnice Mühlkreisbahn z Lince do Aigenu i.Mkr. byla dokončena v roce 1888). Poslední plavba směrem do Rakouska - do Haslachu byla provedena v roce 1916. Okolo roku 1900 byl plavební provoz v Čechách změněn z dopravy palivového dříví na dopravu dlouhého dříví. Doprava dříví po kanálu k Vltavě a dřevoskladu v Želnavě, respektive později v Nové Peci, trvala do roku 1961.

Schwarzenberský plavební kanál byl v Československu v sedmdesátých letech zapsán do seznamu nemovitých technických památek. Vzhledem k tomu, že kanál procházel hraničním pásmem a vzhledem k novým technologiím v lesním hospodářství byl značně poškozen. Ke značným škodám na kanálu došlo však i Rakousku. Koncem osmdesátých let byla zahájena podnikem Vojenské lesy a statky rekonstrukce tunelu. V roce 1991 byla zahájena nejprve soukromou iniciativou později nákladem s.p. Lesy České republiky oprava prakticky již zaniklého kanálu v oblasti potoka Ježová / Iglbach na česko-rakouské hranici. V devadesátých letech začala přeshraniční spolupráce mezi s.p. Lesy České republiky a Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava s rakouským Svaz cestovního ruchu (Tourismusverband) Böhmerwald , díky které bylo v oblasti potoka Ježová / Iglbach do současnosti opraveno 1800 m na českém a 700 m na rakouském území. s.p. Lesy České republiky provedly v letech 1997 - 1999 opravu kanálu ve spáditém úseku pod rakouskou osadou Morau. V roce 1999 provedla Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava rozsáhlou a velkorysou rekonstrukci plavebního kanálu mezi Jeleními Vrchy a odbočením Želnavského smyku v délce více než 11 km.