Představujeme oceněné:

Stanislav KázeckýStanislav Kázecký se narodil 8. dubna 1948 a celý svůj život žije v Milevsku. Své profesní působení pak spojil s firmou ZVVZ, kam nastoupil v roce 1972 po ukončení Vysoké školy ekonomické v Praze. Jak sám říká, pracoval vlastně u jediného zaměstnavatele celý život. Hned po škole nastoupil do obchodního úseku ZVVZ, pak působil na úsek ekonomický a poté byl znovu pověřen obchodováním. Když Československé vzduchotechnické závody stěhovaly koncem 80. let generální ředitelství do Milevska, začal pracovat v ústředí podniku a poté se stal v ZVVZ obchodním náměstkem. V říjnu 1990 byl pověřen funkcí generálního ředitele a předsedy představenstva a tu vykonával do roku 2003. Do roku 2005 pak působil jako poradce generálního ředitele. Ing. Stanislav Kázecký se může pochlubit několika manažerskými cenami, jeho zkušenosti i dnes společnost využívá v dozorčích radách jak ZVVZ Group, tak ZVVZ - Enven engineering. Mimoto je viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy České republiky a působí i v orgánech Jihočeských nemocnic a Nemocnice Písek. Dá se tedy bez nadsázky označit za jednoho z nevytíženějších důchodů v republice. Za své zásluhy byl proto po zásluze oceněn Pamětní medailí města Milevska.

Vladimír Remek.Vladimír Remek se narodil 26. září 1948 v Českých Budějovicích, matka byla Češka, otec Slovák, generál vojenského letectva ČSLA. V roce 1966, po maturitě na střední škole v Čáslavi, byl přijat do Vyššího leteckého učiliště v Košicích. Zde létal na cvičných letounech L-29 Delfín. Po jeho absolvování v roce 1970 nastoupil k leteckému útvaru v Českých Budějovicích. V Československé (později České) armádě prošel od roku 1970 postupně funkcemi od stíhacího pilota až po zástupce velitele letecké divize. O dva roky později byl vybrán ke studiu na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v Moskvě, které zahájil v roce 1972. Po jeho absolvování v roce 1976 se krátce vrátil k leteckému útvaru v Českých Budějovicích. Na podzim 1976 prošel úspěšně výběrem kandidátů kosmického letu. V roce 1978 pak ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina v Hvězdném městečku absolvoval výcvik ke kosmickému letu. V hodnosti kapitána byl nominován do funkce kosmonauta-výzkumníka v posádce kosmické lodi Sojuz 28, která byla první mezinárodní posádkou v rámci programu Interkosmos. Let se uskutečnil od 2. do 10. března 1978. Jeho délka činila 190 hodin a 18 minut. Vladimír Remek se tak stal občanem třetího státu (po kosmonautech tehdejšího SSSR a astronautech USA), který vzlétl do kosmu a tehdy celkově 87. kosmonautem světa. Po návratu do vlasti působil Vladimír Remek jako vedoucí pracovník ve výzkumném vojenském pracovišti, poté jako vojenský pilot ČSLA nebo jako ředitel Vojenského muzea letectví a kosmonautiky. V červnu 1995 odešel z armády. Po odchodu do zálohy v hodnosti plukovníka se stal obchodním zástupcem ČZ Strakonice, a.s. v Ruské federaci. Byl mimo jiné generálním ředitelem společného podniku CZ-Turbo-GAZ v Nižném Novgorodu a v Moskvě, kde působil od roku 2001 jako ředitel zastoupení. V letech 2002 až 2004 byl obchodním radou a vedoucím obchodně ekonomického úseku Velvyslanectví ČR v Moskvě.

Miroslav Vondřička.Když o Miroslavu Vondřičkovi prohlásíte, že je Česko-slovenskou legendou, nebudete přehánět. Jméno a vysokou postavu veterináře a basketbalového trenéra, který letos v květnu oslavil 85 narozeniny, každý zná. Po zásluze byl proto uveden do sportovní síně slávy Strakonicka. Strakonické košíkářky dovedl k nesčetným republikovým titulům, československé juniorky proměnil v mistryně Evropy, s ženskou reprezentací byl čtvrtý na mistrovství světa a šestý na olympiádě, u národního týmu působil celých třicet sezón! Sám aktivně hrál do dvaačtyřiceti let. Miroslav Vondřička se narodil roku 1933 v Bratislavě, odkud se s ním rodiče na počátku války vrátili domů, do Pošumaví. Ve Strakonicích začal chodit do školy. Na gymnáziu se potom seznámil s Oldou Slováčkem, pozdějším profesorem tělocviku na stejné škole, a ten ho přitáhl k atletice. Když nastala zima, hledali sport, kterým by se zabavili pod střechou. A tak přičichli k basketbalu. Položil základ systematické tréninkové práci a důraz vždy kladl především na práci s mládeží. Od roku 1976 byl pan Vondřička asistentem u kadetek ČSSR a od roku 1981 trénoval juniorky. Se svými družstvy se účastnil ME juniorek v Itálii, Španělsku a Bulharsku. Od roku 1988 začal trénovat ženskou reprezentaci, s níž se zúčastnil několika ME a MS a v roce 1992 OH v Barceloně. V roce 2014 obdržel za celoživotní obětavou sportovní a trenérskou činnost Cenu Fair Play.

Ladislav Pešl, ODSLadislav Pešl - narozen 1964 v Českých Budějovicích, bydliště do roku 2000 v Českých Budějovicích, od roku 2000 žije s rodinou v Hluboké nad Vltavou, manželka lékařka, 1 syn 17 let, studuje na BIGY. Jazyky: němčina a angličtina. Kromě své profese má rád také cestování, fotografování, sportovní rybolov. Svou profesi si vybral ve druhém ročníku na gymnáziu po přečtení románu Nežádoucí od Siegfrieda Standera, pojednávající o první transplantaci srdce provedené profesorem Christianem Barnardem v Jihoafrické republice. Odborné vzdělání a kvalifikace: Po absolvování Gymnázia v České ulici nastoupil na Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, kterou vystudoval s červeným diplomem a cenou rektora UK za prospěch. Má atestaci z Interního lékařství a Kardiologie. Z mnoha jeho pracovních funkcí lze zmínit třeba to, že je vedoucím lékařem intervenční kardiologie a intervenčním kardiologem v Kardiocentru Nemocnice České Budějovice a zároveň je jejím ředitelem. Do roku 2017 pak byl také členem vědecké rady 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v práce.

Planetárium v Českých Budějovicích otevřelo po rekonstrukci. Přítomni byli i bývalí kosmonauté. Na snímku Dumitru Prunariu (vlevo) Jana Tichá, ředitelka Hvězdárny a planetária a Miloš Tichý, astronom.Jana Tichá (* 6. května 1965 České Budějovice) je česká astronomka a objevitelka řady planetek. Od roku 1992 je ředitelkou Hvězdárny a planetária v Českých Budějovicích s observatoří na Kleti. Pod jejím vedením byl modernizován kleťský program pro astrometrická pozorování planetek a komet zavedením CCD kamer a počítačů. V rámci projektu KLENOT, který Tichá vede, byl na Kleti instalován nový teleskop se zrcadlem o průměru 1,06 m určený pro sledování blízkozemních asteroidů a dalších planetek a komet s neobvyklými drahami. Na výzkumu dlouhodobě spolupracuje s dnes již bývalým manželem Milošem Tichým. Do 17. května 2006 bylo 63 jí objeveným planetkám přiděleno definitivní označení. Jana Tichá je od roku 2000 jako první Češka členkou Committee on Small Body Nomenclature IAU, komise pro pojmenovávání planetek a komet Mezinárodní astronomické unie, a od roku 2003 této komisi předsedá. Podle Jany Tiché je pojmenována planetka (5 757) Tichá objevená roku 1967 C. U. Cescou a A. R. Klemolou v El Leoncitu.

Vlastislav Bříza.Vlastislav Bříza (* 3. října 1946) je český podnikatel, od roku 2000 majitel českobudějovické tužkárny Koh-i-noor Hardtmuth. Při studiu inženýrství na Vysoké škole strojírenské se specializoval na oblast konstrukce spalovacích motorů, v postgraduálním studiu se věnoval oblasti řízení. V závodu Koh-i-noor Hardtmuth začal pracovat nejprve jako konstruktér, pak šéfkonstruktér, až se později dostal do jeho vedení nejprve jako náměstek a od roku 1994 generální ředitel. Poté, co se v roce 1990 stal generálním ředitelem společnosti Gama a.s., odkoupil v roce 2000 závod Koh-i-noor Hardtmuth od Petra Kellnera za řádově stovky milionů korun. Později se stal i majitelem společnosti Koh-i-noor holding, která kromě tužkárny řídí i podniky v dalších evropských zemích. Tato společnost dosáhla ročního obratu přes tři miliardy korun a spolu s Vlastislavem Břízou se na jejím řízení podílí i jeho synové David a Vlastislav mladší a synovec Robert Záboj. Vlastislav Bříza byl 3. března 2015 v Praze vyhlášen vítězem 15. ročníku českého kola soutěže Podnikatel roku pořádané společností Ernst & Young. Podle časopisu Forbes je Bříza jedním ze čtyřiceti nejbohatších Čechů a jeho majetek je odhadován na 3,1 miliardy korun. Vítězství mu umožnilo postup do světové soutěže Podnikatel roku konané v červnu 2015 v Monte Carlu.

Na závěr své kariéry vystoupí Marta Kubišová ve svém rodném městě, v Českých Budějovicích, na své 75. narozeniny v KD Vltava.Zpěvačka Marta Kubišová se narodila v roce 1942 v Českých Budějovicích do rodiny lékaře–internisty Jana Kubiše a jeho manželky Marty. Přestože na konci války zažila bombardování Budějovic, vzpomíná Marta na své dětství vždy ráda - právě v tomto období ji učarovala příroda a zvířata. V Poděbradech vystudovala gymnázium, ale kvůli třídnímu původu nemohla na vysoké škole studovat vysněnou medicínu. Odešla proto pracovat do poděbradských skláren, o víkendech zpívala s lázeňským ansámblem v Poděbradech a taneční kapelou v blízkém Nymburce na tzv. čajích. Následně vyhrála konkurz do pardubického divadla Stop, odkud už po roce přesídlila do plzeňského divadle Alfa a následně do pražského Rokoka. Tento přestup měl na Martinu kariéru zásadní vliv. Marta zde nazpívala své první hity a v roce 1966 získala stříbrnou Bratislavskou lyru. Na začátku sedmašedesátého pak převzala Zlatého slavíka za rok 1966, následně bronzovou Bratislavskou Lyru za duet Nech tu lásku spát s Waldemarem Matuškou. Po účasti na festivalu MIDEM v Cannes a na festivalu pop songů v Holandsku. Kubišová dokonce zpívala i v pařížské Olympii, kde jí bylo nabídnuto půlroční angažmá. Vypadalo to, že se před ní otevírá svět. Jenomže dveře byly rychle přibouchnuty. Na jaře ´68 její bratr Jan odjel pracovně do zahraničí a kvůli okupaci Československa vojsky Varšavského paktu v čele se SSSR se rozhodl emigrovat do Kanady. Marta v té době s písní Cesta vyhrála festival Bratislavská Lyra, stále přicházely nabídky ze zahraničí a opět je blokoval Pragokoncert svými čím dál víc nesmyslnějšími podmínkami. Pak byla do seriálu Píseň pro Rudolfa III. natočena píseň Modlitba pro Martu, která se – aniž by to její tvůrci zamýšleli – stala symbolem odporu a protiokupačním protestsongem. Vládnoucí bolševici dali novému řediteli Pragokoncertu za úkol Martu za každou cenu odstavit. Následoval tlak na média, aby přestala Kubišovou vydávat a uvádět v televizi. V roce 1970 nahrála ještě některé písničky, ty ale vyjít na deskách už nesměly. Třetího Zlatého slavíka za rok 1969 už směla převzít pouze v ústraní redakce časopisu Mladý svět. Od roku 1970 nemohla zpívat a režim jí bránil najít si jakékoli zaměstnání. Státní bezpečnost ji nutila podepsat podporu normalizačnímu režimu výměnou za to, že pak bude moct zase zpívat. Odmítla je. Manželovi Janu Němcovi sama doporučila emigraci, když mu režim zakázal točit. Marta Kubišová následně podepsala Chartu 77 a stala se jednou z jejích mluvčích. V roce 1979 se jí narodila dcera Kateřina a na začátku osmdesátých let konečně sehnala místo písařky a sekretářky v podniku Výstavby hlavního města Prahy. Když přišel listopad 1989, Kubišová se stala jednou z jeho tváří a song Modlitba pro Martu jednou z písní sametové revoluce, což dovršilo jmenování Václava Havla presidentem. V roce 1990 Marta začala znovu koncertovat a natáčet desky, spolumoderovat televizní Adventní koncerty, dlouhodobý pořadový cyklus o zvířatech Chcete mě? nebo spolupracovat s divadlem Ungelt. Marta Kubišová získala i několik ocenění: V roce 1995 obdržela od presidenta Havla státní vyznamenání Medaili Za zásluhy II. stupně, v roce 1998 jí byla na Pražském hradě udělena Čestná medaile T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu, v roce 2002 tamtéž Svatováclavské vyznamenání. V roce 2012 obdržela francouzské státní vyznamenání Řád čestné legie, hodnost Rytíř za „vynikající přispění k politické svobodě“, v roce 2015 pak Záslužný řád Velkovévodství lucemburského, hodnost Rytíř, v roce 2017 pak Medaile za zásluhy města České Budějovice.

Jaroslav KrčekJaroslav Krček - hudebník, dirigent, sbormistr a hudební skladatel Jaroslav Krček se narodil 22. dubna 1939 ve Čtyřech Dvorech (dnes součásti Českých Budějovic). Během studií na Pedagogickém oddělení Hudební školy B. Jeremiáše v Českých Budějovicích a zejména v českobudějovickém souboru lidových písní a tanců Úsvit získal první zkušenosti s folklórem, který probudil jeho celoživotní zájem. Poté v letech 1959-62 absolvoval pražskou konzervatoř v oboru kompozice a dirigování. Šest let byl sbormistrem plzeňského smíšeného sboru Česká píseň, současně byl zaměstnán jako hudební režisér v Československém rozhlasu v Plzni. V letech 1967-1972 působil jakou hudební režisér ve vydavatelství Supraphon v Praze, kde pracoval se špičkovými soubory a dirigenty. Společně s folkloristou Františkem Bonušem založil roku 1959 Malou muziku Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka, roku 1967 taneční soubor Chorea Bohemica a roku 1975 soubor Musica Bohemica, se kterým velmi rychle dosáhl mimořádných koncertních úspěchů na domácí scéně i v zahraničí. Zájem o jihočeský a západočeský folklór a anonymní hudební projevy české kultury přerostl do aktivit v nejširších souvislostech – vyhledává nejstarší památky lidové hudby, uvádí je do současného hudebního života a je autorem mnoha úprav lidových písní a tanců, jež se vyznačují osobitým stylem a vysokou mírou folkloristicky poučené stylizace. Mimoto se průběžně věnuje kompozici v oblasti soudobé vážné hudby a je autorem rozsáhlých skladeb symfonických, komorních i vokálních, v nichž rozvíjí lidové hudební motivy do nových forem. Spolupracuje také s Českým rozhlasem a je autorem filmové hudby. Za zmínku stojí, že se též podílel na úpravě vokální verze státní hymny. Jako uznávaná osobnost soudobé české hudby spolupracuje s mnoha předními orchestry, komorními soubory, scénami a nahrávacími společnostmi.