Celý život pracoval v oblasti zemědělství a v současné době obci Stachy vypomáhá s údržbou silnic, a to hlavně v zimním období.

Jak byste popsal život ve Stachách v době vašeho mládí?

Protože pocházím ze zemědělsko turistické oblasti, práce bylo stále dost. Dokonce tady bývalo i dost firem, které se ovšem do dnešní doby neudržely. I přesto ale můžu říct, že se obec dost zvelebila. Byla postavena pošta, škola i školka nebo také farní úřad, ve kterém dnes sídlí starosta. V padesátých letech tady byla dokonce ústředna, kde se odposlouchávalo.

A co obyvatelé?

Tak za války bylo ve Stachách přes tři tisíce obyvatel, což v současné době kleslo na nějakých dvanáct set obyvatel. Bylo typické, že v jedné chalupě bydlely tři až čtyři rodiny. To by v současné době bylo nepravděpodobné, protože jsou mladí zvyklí na jiný komfort.

Kam jste mohli jít za zábavou?

V každé vsi byla hospoda, u nás jich bylo dokonce sedm. V nich se každý týden pořádaly tancovačky, které se udržely přibližně do osmdesátých let. Samozřejmě jsme jezdili i do okolních vesnic. Fungovalo tady i kino, které je ovšem dnes už také zavřené.

Měl jste tady ještě jiné aktivity?

Jako mladý jsem se věnoval sjezdovým a skokanským disciplínám na lyžích. Závodil jsem zhruba deset let a dalších jedenáct let jsem trénoval dorost. Přibližně v šedesátých letech byl postaven areál na Zadově a později i běžecký stadion. Mnoho z místních se tak uplatňovalo při závodech. Dokonce se na Zadově konalo i několik mezinárodních soutěží. Je těžké popsat, co se vám děje v hlavě, když se chystáte skočit.

Mnohokrát se také stalo, že ti, co měli ošklivý pád, se sebrali a jejich první kroky mířili opět k můstku. Důvod, proč tomu tak je, nám nevysvětlili ani psychologové, kterých jsme se na to ptali.

Miluše Reindlová