V této funkci setrval dlouhých dvacet tři let. V novém školním roce se nebrání odborně pomoci škole ve výtvarné výchově. Machinace, které obec při výběru jeho nástupce předváděla, nechtěl příliš komentovat. Václav Kuneš však není jenom uznávaným pedagogem, ale také grafikem a malířem. Od roku 1998 je členem Jednoty výtvarných umělců v Praze. Školství a umění věnoval celý život. Teď mu zbude více času na to druhé jmenované.

Mnoho let působíte ve školství, zároveň ale aktivně malujete, co je vám bližší?

Školství je pro mne životním posláním i výzvou, neboť to nikdy nemělo a nemá ani dnes jednoduché. Vzhledem k tomu, že jsem typ, který rád řeší problémy, vydržel jsem. Zkrátka bez pedagogické činnosti si život nedovedu představit. Kontakt se žáky považuji za velmi osvěžující a je pro mne potvrzením staré moudrosti, že jsem to já, kdo by se měl pořád primárně učit a vzdělávat se.

Výtvarná tvorba je pak druhým životem a zde si celý život kladu otázku Kdy a jak se člověk stává umělcem? Je to však problematické vymezit, protože vždy jde o míru naší citlivosti k hodnotám, které dokážeme akceptovat na základě vlastní zkušenosti a schopnosti vytvořit a přijmout artefakt do svého individuálního světa.

Můžete něco říci k situaci, která nastala v Husinci při konkurzním řízení o post nového ředitele?

Obce jako zřizovatelé dostaly velkou pravomoc, když zákon rozhodl, že si budou ředitele vybírat samy. Ministerstvo školství tak postupně ztrácí svůj vliv na to, co se ve školách děje. Dokud bude v zákoně, že výsledek konkurzního řízení je pouhým podkladem pro jmenování ředitele školy, může se konkurz proměnit v to, co se stalo v Husinci. Vytvoření si záminky a jmenování svého člověka. Škola nemůže na slovo poslouchat zastupitele, kteří vůbec neví o co jde, nezajímají se o problematiku školství, ani se nejsou s ní ochotni seznamovat, ale odvahu nekvalifikovaně řídit a rozhodovat mají.

Je funkce ředitele školy v současné době náročná?

Věřte, že jsem si někdy připadal jako pokusný králík, na kterém systém řady nadřízených organizací ve školství a státní správě zkoumá, kolik toho vydrží. Málokdo však pochopí, jak je funkce ředitele školy osamělá. Jsme obklopeni spoustou lidí, od žáků přes učitele, provozní zaměstnance, rodiče a veřejnost, ale ředitel jako člověk nikoho nezajímá. Role, kterou plní na malých školách si někdy ani neuvědomuje, neboť přechází z jedné do druhé velice rychle a vlastní život někdy odsouvá hodně hluboko.

Co lze vytknout současnému školství?

Řekněme si upřímně, že tomu koncepce současného školství vůbec nepomáhá, neboť výchova, která je neoddělitelnou součástí práce učitele, je omezována. Nemáme v ruce nic, jak zjednat kázeň, nemáme oporu v zákonech. Vše hovoří pro žáka a jeho svobodu, popřípadě pro rodiče, počínaje čím dál více tzv. skrytými absencemi a neopodstatněnými omluvami i nároky ze strany rodičů. Ono totiž bez řádu a kázně není žádného tvůrčího rozvoje osobnosti. A tak ve školách opakovaně vymýšlíme dlouhodobé záměry, strategie, provádíme změny, liberalizujeme, provází nás teror anket a průzkumů, ale ovoce jaksi nesklízíme. Vzdělanost ztratila pro mnohé civilizační význam a hodnotu. Stojíme tak stále před problémem, který vyžaduje řešení a zájem dalších vektorů. Proč svůj díl odpovědnosti odmítají politici, rodiče, většina dospělých? Trpíme stejnými neduhy jako celá společnost, konkrétně nekoncepčností, nedostatkem morálních vzorů i discipliny. Od katedry jde tyto problémy řešit opravdu pouze částečně.

Která doba je podle vás lepší, z pohledu působení ve školství, ta před dvaceti lety, nebo ta nynější? A v čem?

Pochopitelně současná. Když si ovšem promítnu těch dvacet let, tak demokracie přinesla příliš mnoho výhod a český národ, řád a systém potřebuje. Žáků se toto týká dvojnásob, neboť se řadu věcí a povinností učí pro celý život. Co se v mládí naučíš…, stále platí. Ale ještě existují školy, kde zdravý rozum je základem. V dnešním pojetí totiž „rozvoj žákovy osobnosti" znamená odbourávání pravidel slušnosti. Nemohu se smířit s názory o nepotřebnosti „biflování" a tím „rozvoji osobnosti žáka". Tento přístup považuji za sebevražedný, protože produkuje mnohdy sebevědomé blbce, kteří budou s výrazem odborníka žvatlat pitomosti na úrovni opileckých tirád ze čtvrté cenové. Dětičky jsou vlastně chráněny. Mají svá neporušitelná práva, která jim zaručují rozvoj osobnosti. Zkrátka liberálním trendům sice přizpůsobit systém výuky, ale dát jim jasná pravidla, neboť si myslím, že liberální trendy v českém školství již překročily nejen mez obecné prospěšnosti, ale místy i únosnosti.

Rozhodl jste se věnovat celý život kantořině. Jaké krédo na závěr můžete vyslovit?

Příznačnou hodnotou učitelské profese je vliv, vliv člověka na druhé lidi. Mít vliv, znamená vést, usměrňovat a především provázet. Jako učitelé kráčíme časem a po cestě přistupují noví a noví žáci. Odpovědnost kantora musí být, aby každý prožitek a hledání spojil s poznáním minulého a děti se učily objevovat především samy sebe. Pak si za své curriculum vitae opravdu musí odpovídat dnes každý sám.

Ondřej Babka