A stařence Důrové to šlapalo tuze dobře, přestože již nebyla zrovinka nejmladší. Tedy slušně řečeno. A ta Důrová se jednou vypravila s koláči na trh do Hoštic.

Jak měla ve zvyku, zastavila se nejprve v kapličce na návsi a poprosila Panenku Marii, aby jí s tím obchodem trochu pomohla. Však je taky matka a ví, co to dá práce napéct nůši koláčů.

Mašírovala si to svižně podél potoka, když tu u Urbánků mlýna potkala jakousi stařenu. Sešlou, v potrhaných a špinavých šatech. Už zdálky bylo slyšet, jak jí kručí v břiše. Důrová se s ní zdržovat nechtěla a rychle ji minula, jenže po pár krocích se zastavila, chvíli přemýšlela a nakonec se k ní vrátila. Z nůše vyndala půl tuctu koláčů a rychle, než si to rozdávání rozmyslí, strčila je stařeně a pokračovala dál dolů podél potoka k Hošticům.

A už zas slyší klapat mlýn. Tentokrát Matylkovo. Srovná krok s klapotem, aby se jí lépe šlo, a když míjela křížek, co tam stojí u cesty, nevěří svým očím. Na mezi tam sedí dědek. Zubožený, pohublý až hamba. Důrová si jen povzdechla, bez řečí sundala nůši a do klína nandala tomu ubožákovi tolik koláčů, až se mu tam skoro nevešly.

Abychom to nenatahovali, u Trytků mlýna pochodila podobně a u Matulkovic jakbysmet. No, a když se škrábala nahoru ke vsi, zbyl jí v nůši jediný koláč. Se samotným na trh nepůjde, a tak ho strčila prvnímu dítěti, které na cestě potkala. Nůši měla dočista prázdnou a tak, když už je tady, zajde alespoň rodičům na hrob a vrátí se domů. Starému to už nějak vysvětlí.

Na hřbitově se pomodlila za duše rodičů a veškeré příbuzenstvo i všechny, co se trápí v očistci, a nakonec i za to, aby jí muž doma za tu její bláznivou rozdávačnost příliš nevyčinil. Nůši měla po cestě lehoučkou a když přichvátne, bude doma ještě než začne pražit slunce.

Jenže, když prošla hřbitovní branou a jedním očkem jukla, co se děje na trhu, nohy se jí podlomily, až si kecla na zem. Prázdná nůše ji na ramenou tížila, jak by v ní nesla kamení. Shodila ji tedy ze zad, a když viděla, co je příčinou té tíhy, do očí se jí nahrnuly slzy. Nůše byla plná koláčů, až na zem padaly.

Postavila se mezi trhovce a ve chvilce všechno prodala, do posledního drobku. Kdo okusil jeden, hned se vracel pro druhý a pak zas a znova. Sotva byste ten den na trhu potkali někoho, kdo neměl pusu upatlanou od máku či povidel. Tak lahodné koláče snad ještě nikdy nikdo po celé Šumavě nenapekl a jen bábi Důrová věděla, že pocházejí z nebeské kuchyně.

JAROSLAV PULKRÁBEK