Minulý týden si převzal Jaroslav Maryška Zlatý kříž 3. třídy za více než osmdesát bezplatných odběrů krve. Jak ale přiznal, mnohem větším oceněním pro něho je fakt, že v jeho stopách kráčí i jeho syn, který už má bronzovou medaili za deset bezplatných odběrů a do té stříbrné mu jich mnoho nezbývá.


Podobně jako většinu dobrovolných dárců, i Jaroslava Maryšku přivedl k dárcovství tak trochu hec mezi kamarády. „Poprvé jsem daroval krev v devatenácti letech. Tehdy to bylo ještě v Brně na škole," říká. Svou roli kromě toho, že v té době šlo k odběru více jeho spolužáků, sehrála i určitá zvědavost a nová životní zkušenost. Od té doby daruje krev dvaatřicet let. Brno bylo jedinou výjimkou, všechny další dobrovolné odběry už absolvoval buď v mobilní transfúzní stanici, nebo následně v Českých Budějovicích. „Pamatuji si doby, kdy ještě jezdil autobus jako transfúzní stanice, když je pak zrušili, jezdili jsme do Českých Budějovic, nejprve do staré budovy, pak do nové transfúzní stanice, ale podmínky se vůbec nedají srovnat, je to nebe a dudy," dodává.


Důvod, proč překonat možné obavy a odhodlat se bezplatně darovat krev, je podle Jaroslava Maryška naprosto jasný. „Nikdy nikdo nevíme, kdy budeme krev v životě potřebovat, a myslím si, že nějaké píchnutí jehlou není nic ve srovnání s tím, že tím můžete někomu zachránit život. To je k nezaplacení. Podle mne by každý zdravý člověk měl krev darovat, protože nevíme, jestli ji zítra nebudeme potřebovat sami nebo někdo z našich blízkých. Darovat krev je podle mne jedna z mála věcí, kterou můžeme pro druhé bez nějaké újmy udělat," říká Jaroslav Maryška.


Vlastní odběr krve trvá tak pět až sedm minut, takže na nějaké čtení knížky to opravdu není. Jaroslav Maryška má ale zkušenosti i s dárcovstvím krevní plazmy. „To trvá déle, tak padesát minut až hodinu. Ale naposledy jsem daroval plazmu před nějakými patnácti lety tak tři roky. Dokonce jsem se kdysi přihlásil i do registru dárců kostní dřeně a jednou mne vybrali až do posledního výběru pěti nejvhodnějších dárců, ale nakonec byl někdo vhodnější. Kostní dřeň jsem tedy sice nedaroval, ale i tak to byl hodně dobrý pocit, že bych býval mohl někomu pomoct," dodává Jaroslav Maryška.


Jako dlouholetý řidič a zaměstnanec ČSAD je na silnici prakticky denně. I proto vnímá situace, kdy někdo bude krev potřebovat, jako velice reálné. A dobrovolné dárcovství krve v tom hraje nezaměnitelnou úlohu. „Je to naprosto zásadní a musím říct, že bych se musel stydět, pokud bych si měl za darovanou krev vzít peníze. Vnímám, že se to děje z finančních důvodů, ale osobně to moc nechápu. Krev může jednou potřebovat každý a je přece nesmysl, kdyby za ni měl platit," zdůraznil. Ví přitom, o čem mluví. „Já sám jsem krev nikdy nepotřeboval, ale když byli synovi tři měsíce, i něčí darovaná krev mu zachránila život," říká dlouholetý dárce krve.



Osmdesát bezplatných odběrů dosáhl sice již v loňském roce, ale Zlatého kříže se dočkal až v letošním roce, kdy má za sebou další dva odběry. „Osmdesátý odběr jsem absolvoval loni těsně před předáváním ocenění, a protože administrace jde přes Prahu, chvíli to trvá, takže jsem ocenění dostal až letos," vysvětlil Jaroslav Maryška. Druhé nejvyšší ocenění, které by mohl Jaroslav Maryška získat, je Zlatý kříž 2. třídy. „Ten je za sto dvacet bezplatných odběrů. Když to vezmu podle toho, že v průměru daruji krev třikrát za rok, pak bych na to měl nějakých třináct let. Možná bych na to dosáhl, ale bude záležet na zdravotním stavu. Může se stát, že mi prostě řeknou, že už krev darovat nemohu, pak by se nedalo nic dělat. Ale dokud to půjde, budu jezdit darovat krev dál," plánuje Jaroslav Maryška.


Za těch dvaatřicet let, kdy daruje krev, udělalo Jaroslavu Maryškovi největší radost rozhodnutí jeho syna, že i on bude krev darovat. „Šel sám od sebe, nikdy jsem ho k tomu nenutil ani nepřemlouval, prostě viděl, že jezdím já, tak chtěl jít se mnou. Na to jsem hodně pyšný," podotkl.

Druhým držitelem Zlatého kříže 3. třídy se stal Jaroslav Maryška z Husince.
Darovat krev jezdí většinou v termínech plánovaných svozů. „Mohu říct, že i když jezdí i lidi z okolí, často se s nimi potkám jen v transfúzní stanici, jinak se vlastně ani nepotkáme, takže určitě dárcovstvím vznikají i různá přátelství, potkáte hodně často nové lidi. Sice nevím, že by takhle vzniklo i nějaké manželství, ale možné to je. Konec konců, hodně manželských párů jezdí darovat krev společně a není výjimkou, že po čase s sebou vozí i své děti," dodává Jaroslav Maryška s tím, že ví spíše o dárcích rodičích a dětech. „Pravidelně se tak potkáváme docela často, ať už jsou to kamarádi z práce, známí, nebo třeba paní Trojáková z Volar, která má za sebou také už přes osmdesát odběrů a jezdí i s dcerou," dodal.


Podle něho nelze jednoznačně říct, ze kterých profesí je nejvíce dobrovolných dárců krve, byť například u profesionálních řidičů a lidí, kteří se dnes a denně musejí vyrovnávat s rizikovými situacemi, je celá řada. „Řekl bych, že je to dnes hodně o lidech z administrativy a státních úřadů. Mají to přece jen asi dnes jednodušší v zaměstnání. Když má podnikatel čtyři lidi na dílně, asi těžko bude někoho uvolňovat, když mu bude chybět a ještě mu to musí zaplatit. V tomhle směru nemám ani pocit, že by dobrovolných dárců zase tolik přibývalo. Sice chodí spousta mladých, ale když srovnám, kolik lidí chodilo k odběru před pětadvaceti roky a kolik jich dnes jezdí, je to podstatně méně," uvažuje Jaroslav Maryška.