Stačila chvilka. Kostelník se otočil ke kamnům a než stačil přiložit, měl Václav klíč v kapse. Však ho zítra vrátí. Vašík Kukačka byl chlapec zvídavý a bral opravdově jen to, na co si sáhl, či sám prožil. Však se s ním katecheta něco natrápil, a když viděl, že se Kukačka hlásí, aby si ujasnil nějakou věc, co se života Pána Ježíše týkala, rozbolela starého pána hlava.


Ostatní kluci se již houfovali s hrkačkami u lípy před farou, ale Vašík že s nimi půjde až zítra. Že prý má na práci něco moc důležitého. Sotva hrkači zmizeli za rohem, zamířil ke kostelu. Opatrně se rozhlédl, otevřel, a už se drápal do zvonice. Na vlastní oči se musí přesvědčit, jak to s tím putováním zvonů do Říma vlastně je.


Vylezl nahoru a oddechl si, když spatřil, že odlet nezmeškal. Všechny tři zvony visely pěkně na svém místě. Prsty přejel po nápise na nejmenším. I kdyby číst neuměl, tahle slova znal. Čtyři evangelisté pěkně jeden po druhém. Zato prostřední zvon měl na sobě jen pár písmen, každé zvlášť. Ani plášť největšího nezůstal bez ozdob. Kluk se sehnul, aby v šeru lépe viděl. „Ave Maria…"


Nedočetl. Snad se mu noha zvrtla, nebo se mu z té výšky zatočila hlava, prostě upadl, praštil se o zvon, až jej rozezněl a před očima se mu zatmělo. Pak již jen padal.


Probral jej chlad. Pomalu otevřel oči a s hrůzou je zas zavřel. Vší silou se chytil jakési tyče, na níž seděl, a když měl pocit, že má vše pod kontrolou, pomalu oči otevřel podruhé. Pod sebou měl nekonečnou propast a někde dole v záři ranního rozbřesku spatřil vrcholky hor.


Zkrátka a dobře, když se mladý Kukačka trochu rozkoukal a všechno si to poskládal v hlavě, zjistil, že sedí obkročmo na zvonovém srdci a spolu se zvonem si to frčí přes Alpy k jihu. „Á, milostpán se nám probudil, to je dost, pěkně se drž, za chvíli vyjde slunce a zahřeješ se. A po poledni jsme tam," ozval se zvon, v němž byl Vašek usazený.


Vydalo by na knihu, možná na dvě, kdybychom chtěli dopodrobna vypsat tu nedobrovolnou cestu Václava Kukačky ze Svaté Maří do Říma a zpět. Vysoké štíty hor, široké řeky, nekonečné řady políček a vinic. A co teprve Svaté město samotné! Nad každým kostelem proletěli, každé náměstí obkroužili a zvon Vaškovi vyprávěl vše, co znal. A málo toho nebylo. A když se pak čas nachýlil a tmu Božího hrobu měla nahradit záře vzkříšení, bylo třeba myslet na návrat. Zas ty široké řeky a štíty hor. Vašíkovi únavou padala víčka, znavené ruce povolily sevření, a už se řítil k zemi.


Znova jej pohltila tma a znova po chvíli otevřel oči. Tentokrát však s ním netřásl chlad, ale kostelník, jenž z radosti, že se kluk nezabil, zapomněl, že mu chtěl napráskat za to, co vyvedl.


Roky běžely jak o závod a z Vašíka byl bohoslovec. A že mu učení šlo, poslal jej pan biskup studovat do Říma. A přestože se doma báli, že se ten kluk z vesnice v tom velkém městě ztratí, kupodivu od prvního okamžiku věděl, kde je jaký kostel a kde které náměstí.

JAROSLAV PULKRÁBEK