Chlap jak hora s pořádným pupkem, jak se na hospodského sluší. Se dvěma synky a drobnou, ale milou a pracovitou ženou se protloukali životem jako všichni na Šumavě. Jednoho dne si hrál malý Tomaschkův Josef před chlívcem na dvorku s borovým polínkem, co představovalo vojáčka, avšak když se Tomaschková podívala ze dveří, je-li vše v pořádku, na dlažbě ležel již jen březový špalíček. Vyběhla ven, jukla do maštale i chlívka, proběhla celé stavení, ale Josífek nikde. Zburcovala všechny v domě, prošli zahradu i louky, ale nic. Celý týden, od rána do večera všichni z vesnice prohledávali les i pastviny, pomoci přišli známí i příbuzní z okolních samot. Jenže marno. Každého dne, když tma přikryla krajinu a znemožnila pátrání po zatoulaném synkovi, se vypravila Tomaschková do zbytinského kostela a prosila Pannu Marii i všechny svaté, aby jí milovaného Josífka vrátili. Utekl týden, přešel druhý. Slunce pražilo a trávu na lukách bylo třeba posíct. Těžko vysvětlovat v zimě dobytku, že v létě na sena nebylo pomyšlení skrze ztracené dítě. Jeden po druhém sousedi vzdávali hledání a jen hospodský se ženou bloumali lesem. Na šenk padal prach a snad jen to, že Tomaschkovi měli ještě jednoho syna je zdržovalo od úmyslu sáhnout si na život. Bylo to na svátek apoštolů Petra a Pavla, když Josífkovo tělíčko našel nedaleko Jodlova kamene starý Bauer, jenž po skříněřovských lesích sbíral mravenčí vajíčka. A nutno říci, že to nebyl pěkný pohled. Od zvěře potrhané tělíčko jen pramálo dávalo tušit, že ještě před třemi týdny bylo zdravým a bezstarostným klučíkem. Tomaschkovi dalo velkou práci zabránit ženě od té hrůzné podívané, aby si v paměti na věky věků zachovala podobu synka tak, jak ho naposledy spatřila hrát si na kamenném dláždění dvorku. Nikdy nikdo nezjistil proč a jak se kluk zatoulal na dobrou míli od rodného stavení, ani co bylo příčinou jeho skonu. Dva dny poté, co četníci nalezené tělíčko prohlédli, pochovali Josífka v bílé rakvi za účasti lidí z blízka i daleka. Bledá a uplakaná Tomaschková zůstala po pohřbu v kostele a u oltáře se modlila, aby se se ztraceným kloučkem setkala alespoň na onom světě. Uprostřed toho bolu pocítila, že ji něco tahá za sukni a než si otřela slzy, aby se mohla rozhlédnout, byl kostel zase prázdný. Jen doma, když se ukládala na lůžko, zjistila, že má na cípu sukně od dětských ručiček zanechaný otisk. Jaroslav Pulkrábek