A právem. Už na první pohled jde o rozenou optimistku s úsměvem na tváři. A s obrovským elánem. Je maminkou tří dětí a nejmladšímu Davídkovi jsou čtyři roky. V prachatické nemocnici pracuje od dob svých studií, kdy si tam ve svém volnu plnila praxi. Tím pádem mohla nastoupit okamžitě po vysoké škole v roce 2000. A Prachaticím věrná zůstala, jen si prošla několika odděleními. Začínala na LDN, pokračovala na jednotku intenzivní péče a nyní působí na interním oddělení. Vždy si jen na chvíli „odskočila“ na mateřskou dovolenou. Vždy se brzy vracela na svá oddělení a vypomáhat chodila už při mateřské. „Práce mi chyběla,“ přiznává Markéta Kubová, která navzdory vysokému pracovnímu nasazení našla ve svém diáři čas na rozhovor.

Původně ale zdravotní sestrou vlastně být nechtěla. „Můj tatínek je řezník a já od dětství vyrůstala kolem masa. Takže jsem se přihlásila na potravinářskou školu. Jenže, když jsem jela dělat přijímačky, vyděsila mě Praha a vlastně i to, že kolektiv byl především pánská záležitost. A rozhodla jsem se, že tam nechci. Úspěšně jsem proto udělala zkoušky na zdravotní školu,“ popisuje.

Po vystudování zdravotní školy následovala škola další, a to zdravotně sociální a geriatrickou péči. A odtud už byl jen krůček k tomu, aby začala svým úsměvem těšit pacienty, ale i kolektiv v Prachaticích.

Práce zdravotní sestry je práce na směny. A právě to musela Markéta Kubová sloučit s péčí o rodinou. „Bez podpory rodiny by to samozřejmě nešlo. I když poslední rok už na směny nedělám. Tedy, pokud někdo nevypadne a nemusím zastupovat,“ přiznává, že se s ní pacienti přeci jen mohou setkat třeba i o víkendech.

Ve šlépějích své maminky původně chtěla jít i dcera Veronika. „Ale nakonec to dopadlo stejně, jako u mě. Zkusila totiž i přijímačky na stavárnu, a ta škola ji tak imponovala, že se rozhodla, že chce nakonec studovat tam,“ vysvětlila Markéta Kubová a se smíchem dodala: „Trošičku mě to mrzí, ale ještě mám dva kluky.“

Pomoc lidem a to, že každý den je úplně jiný, to jsou hlavní důvody, pro které svou práci nejsympatičtější sestřička miluje. „Neřekla bych, že je to úplně smutná práce. Převaha je lidí, kterým tu pomůžeme a odcházejí domů s tím, že je jim lépe,“ doplnila se slovy, že právě to a výborný tým na oddělení jsou důvodem, proč se do práce každý den těší.