Snad právě proto, že se co chvíli setkával se smutkem a nářkem, dovedl si vážit té trochy štěstí, co tu v podhůří Šumavy zůstávalo.


Jenže tentokrát měl vztek, až se mu slzy draly do očí. Což u hrobníka už něco znamená. Aničku znal od mala. Máma pomáhala v kostele s úklidem a holka, sotva začala sama chodit, se tu motala s ní. Hezké, milé a zbožné děvče. Rostla jako z vody a brzy se za ní začali mládenci točit. Jenže život se už tak nějak zamotá. Anička se tuze zamilovala, veselka měla být hned po žních, ale ten její se nějak přimotal pod vůz a bylo po něm. Anička žal nedokázala unést a jedné noci ji našli oběšenou ve stodole.


Marně matka prosila, aby ji po křesťansku pohřbili, ale nic naplat. Farář přikázal kopat za zdí, a když Jan neposlechl a našel jí místečko v koutku hřbitova, farníci se vzbouřili, musel zpola vykopaný hrob zaházet a začít mimo krchov.


Už chtěl lopatou mrštit do díry a na celé to dílo se vykašlat, když vidí, že na hřbitovní zdi sedí dívka. Nebyla odtud, ani ze sousedství, a dokonce ani z tohoto světa. Přesto Jan hned věděl, s kým má tu čest. Máří Magdaléna o lidském soudu věděla své. I to, že Boží spravedlnost má poněkud jiné paragrafy. „Jen nech být a dokonči ten hrob. Jen Ježíš ví, kde je půda posvěcená, a komu nakonec svatý Petr otevře bránu. Ani ta nejvyšší zeď Kristovu lásku nezadrží," usmála se na Jana a zmizela.

To se ví, hrobník z toho byl celý tumpachový. Byl to sen, poblouznění z horka a přílišného vztekání, či skutečnost? Ale že se hrobníci stále jednou nohou pohybují na onom světě, vykonal, jak Máří řekla.


Pohřeb, či spíše pouhé uložení rakve za účasti rodičů, hrobníka a faráře, který jen tak něco zamumlal, udělal křížek a zmizel na faře, byl v pondělí, na svatého Vavřince. V noci se nad Věncem vyhoupl měsíc tak zářivý, až z toho oči bolely, a když přišel na druhý den hrobník zkontrolovat, zda se Aniččin hrob příliš nesesedl, zůstal stát s otevřenou pusou. Vše, co se ještě včera na hřbitově zelenalo, teď viselo uschle dolů, a tráva jako by ji plamen spálil. Jen za zdí, na včera zaházeném rovu vykvetl trs bílých lilií.


Samo s sebou, že lidem došlo, že pochybili, a protože nechtěli s tím zázrakem posvěceným hrobem hýbat, posunuli o deset kroků hřbitovní zeď. A aby si všichni pamatovali, že odsoudit je snadné, odpouštět však nikoli, sama obec zakoupila náhrobní kámen a na něj nechali vytesat ,,Kdo jste bez viny, hoďte kamenem."

JAROSLAV PULKRÁBEK