Jak jste se dostal k natáčení filmu Tobruk?

Zajímá mě vojenská historie. Už mnoho let sbírám staré uniformy spojeneckých vojsk a jezdím na různé akce, které připomínají tehdejší dobu a události. Zároveň jsem i v aktivních zálohách české armády. Režisér Václav Marhoul je také členem aktivních záloh. Mezi záložáky je hodně členů klubů vojenské historie a většina se mezi sebou zná. Tohoto podhoubí využil režisér Marhoul a oslovil Klub vojenské historie Rota Nazdar v čele s jeho velitelem panem Fenclem. Ten byl angažován jako odborný poradce na dobové reálie. Krátce nato se informace rychle rozlétla mezi příznivce vojenské historie a do pár týdnů bylo třicet lidí odhodláno odjet do Afriky. Ti, kteří váhali a nejeli s námi, toho později litovali.


Dostal jste na natáčení volno od zaměstnavatele?

Jsem technologem v pivovaru Budějovický Budvar. Naštěstí jsem ještě měl k dispozici téměř celou dovolenou. Ostatní to řešili různě, třeba neplaceným volnem.


Kdy jste tam byl, na jak dlouho a co jste tam dělali?


Při natáčení jsme dělali kompars. V poušti nás bylo třicet komparsistů, asi třináct herců a tak dvacet lidí filmového štábu. Nás třicet přijelo na Saharu loni v září. Jeli jsme autobusy a lodí. Prožili jsme tam celý měsíc. Měli jsme výbornou partu, jako zamlada na vojně. Bylo to perfektní, protože v poušti jsme znovu utužili kamarádské vztahy. Bylo tam horko, jednou dokonce až 52 stupňů ve stínu. Bylo tam ale krásně, všude kolem se rozprostírala nádherná poušť Sahara. Stále jsme chodili v propocených vojenských uniformách, měli jsme vojenský režim. Pro nás byla ale pocta, že jsme tam mohli být. Všichni se o dobu druhé světové války zajímáme, máme doma tehdejší uniformy. Připomněli jsme si tam, co naši veteráni za války v Africe zažili.


Kde jste film natáčeli?

Natáčelo se v Tunisku na severním okraji Sahary. Domnívám se, že režisér zvolil Tunisko po návštěvě různých lokalit, včetně té autentické u Tobruku, z několika důvodů. Hlavními byly asi vhodnější politická situace v Tunisku než v Lybii, kde se přístav Tobruk nachází, a dále pozitivní zkušenosti mnoha filmařů s Tuniskem. Z Tuniska do Tobruku je to zatraceně daleko.
V severoafrických zemích většinou vládnou režimy podobné tomu našemu před rokem 1989. A tyto jsou krajně nedůvěřivé. Třeba veškeré zbraně, použité při natáčení, byly důkladně prozkoumané a zaevidované tuniskou policií. Každý večer jsme je podle čísel ověřovali a předávali pověřeným policejním úředníkům. Ráno jsme je zase fasovali.To by ještě nebylo zas tak nic divného, kdyby se tato přísná kontrola netýkala i absolutně nefunkčních zinkových filmových replik.
My komparsisté jsme se účastnili natáčení poblíž vesničky či spíše malé oázy v poušti zvané „El Sabria“. Byla tam stará vojenská pevnůstka a pak jen kilometry písečných dun, sem tam had, škorpion a pár much
.


Natáčení ve vedru a zpocených mundurech nebylo asi příjemné, že?

Nás to ale bavilo, my jsme natáčení přímo žrali. Děsné horko tam samozřejmě bylo. Stále jsme se potili, vyhledávali jsme stín. Denně jsme vypili deset litrů vody. Ale že by to bylo nesnesitelné, to se říci nedá.Vydrželi jsme to bez větší újmy všichni. Na Sahaře se nám líbilo.


Pomohl vám pobyt pochopit, jak se kdy Čechoslováci u Tobruku cítili?

To určitě. Kvůli tomu tam většina z nás přece jela.

Jak jste se každý den motivovali, že představujete vojáky z války?

Velitel naší komparsní skupiny pan Fencl zhotovil kopie tehdejších dobových novin Čechoslovák, které v roce 1941 vycházely. Každý den pak dával naší četě několik výtisků přesně na den 66 let starých novin. Byli jsme proto dobře zásobeni autentickým tiskem a propagandou, abychom se lépe vžili do atmosféry tehdejší doby. Denně jsme měli ranní a večerní nástup s nezbytným vztyčováním a snímáním státní vlajky.


U jakých scén jste asistovali?

Většinou jsme natáčeli scény z výcvikového tábora. O jaké šlo, vám neprozradím. Přijďte se podívat na film a uvidíte. Většina z nás komparsistů jsou bezejmenní. Sem tam se někdo z nás mihne na tři nebo pět vteřin před kamerou. Každý z nás se tam ale asi pozná. Žádnou zásadní ani epizodní roli tam nikdo z nás nehraje.


Pracujete v pivovaru, měli jste v Tunisku možnost ochutnat pivo?

Bylo to trochu komplikované, ale ochutnali jsme ho. Bylo docela dobré. Jak se říká u nás v pivovaru: Nejhorší pivo je žádné pivo. V Tunisku se vyrábí snad jediný druh piva. Když jsme jednou týdně přijeli z pouště do městečka Dous, za dost draho jsme pivo koupili nebo vyšmelili s domorodci. Po většinu našeho pobytu byl ale muslimský posvátný měsíc ramadán. Takže s jakýmkoliv alkoholem byl poměrně zásadní problém. Spíš jsme se spoléhali na vlastní zásoby. Měl jsem s sebou budvar, ale velice rychle zmizel. Pivo je objemná záležitost, tak se skromné zásoby rychle vypily. Takže nakonec jsme tam vyráběli z vinných hroznů a z cukru lehce pančovaný burčák. Při výrobě jsme improvizovali a hojně využívali filmových rekvizit, které tam byly k dispozici. Prostě jsme si nějak poradili.


Ve čtvrtek 11. září byla premiére. Už jste film viděl?

Měl jsem poměrně vzácnou možnost, asi jediný z komparsistů, takže jsem ho už viděl. Mám v něm dokonce svých 30 vteřin slávy. Film se mi líbil a doporučím všem svým známým, aby na něj šli do kina. Film za to určitě stojí. Už se moc těším. Na českobudějovickém náměstí se v den slavnostního uvedení 23. září představí vojenská historická technika. Těším se, že zde zase potkám kamarády z vojenských klubů a kamarády z natáčení. V Tunisku nás totiž bylo z Českých Budějovic asi pět. Znovu si popovídáme a bude moc prima atmosféra.


Na premiéru je pozván i plukovník Milan Malý, který za války u Tobruku sloužil. Jak dlouho se znáte?

S panem Malým se znám tak deset, dvanáct let. Jezdím na vzpomínkové akce z druhé světové války, kterých se účastní i váleční veteráni. Jsem také členem vojenské letecké historické společnosti, kde se všichni scházíme. Naše setkání tedy bylo jen otázkou času. Teď jsme se u něj doma setkali a já mu vyprávěl o natáčení. Moc rád na natáčení vzpomínám. Líbilo se mi tam. Jsem hrdý, že jsem se mohl natáčení filmu Tobruk zúčastnit. Alespoň částečně jsem tak mohl zakusit tehdejší atmosféru a přiblížil si pocity veteránů, kteří tam ty historické události a boje skutečně prožili.