Ale vraťme se na úplný začátek. Již od konce 70. let bylo každý rok posíláno 10 vybraných studentů do Evropy, i do ČSSR (jedna maminka tak studovala v Německu, její dcera byla později v Prachaticích a vystudovala v Čechách).

Děti ve věku 2-5 let byly umístěny v uprchlických táborech, většinou v zahraničí v Angole a Zambii. Ve druhé polovině 80. let pak bylo posláno 56 dětí do Československa. Tato skupina byla nejprve umístěna v internátní škole v zámku v Bartošovicích a v roce 1988 byla přesunuta do Prachatic. Na Lázních sv. Markéty měly děti svoji internátní školu a namibijské i české vychovatele.

Tělovýchovná jednota Tatran nabídla těmto dětem účast ve sportovních oddílech. Chodily na tréninky fotbalu, atletiky, já jsem měl v lyžařském běžeckém oddíle asi 8 až 10 chlapců a děvčat. Kromě tréninků absolvovali i závody jak přespolní, tak i na lyžích. V létě jsme společně jezdili se stany na „soustředění“, spíše však takový skautský tábor, do Annína.

Cesta za 'dětmi' z Prachatic do Namibie.V roce 1990 začala vláda nově ustanovené Namibijské republiky usilovat o návrat těchto dětí. Kvůli diplomatickým průtahům se jejich odjezd uskutečnil až na podzim 1991. Děti po návratu do Namibie strávily měsíce v adaptační škole v městečku Usakos. Zde si je postupně vyzvedli rodiče a příbuzní, či jim byly přiděleny adoptivní rodiny.

V té době mně i dalším kamarádům z lyžařského oddílu děti psaly nešťastné dopisy o špatných až zoufalých podmínkách, do kterých se „doma“ dostaly. Toužily se vrátit do ČR a studovat. Spojil jsem se s naším velvyslanectvím v Pretorii (v Namibii dodnes zastupitelství nemáme) a usiloval o návrat zpočátku alespoň jednoho chlapce. Byla požadována kauce ve výši čtyřicet tisíc korun. Tuto částku jsme vybrali od rodin dětí z oddílu a uložili na účet. Velvyslanectví ale nakonec tuto garanci nepřijalo, peníze jsme vrátili a z cesty sešlo.

Přesto jsem ještě nějakou dobu s vyslanectvím komunikoval a snažil se najít způsob, jak dětem studia umožnit. Nakonec se mi podařilo několik dětí spojit přímo s vyslanectvím v Pretorii. Na studia do Čech se pak dostala asi dvacítka dětí, převážně právě členů našeho oddílu. To jsem se ale dozvěděl až po delší době a už jsem se s nimi nesetkal. Někteří vysokoškolská studia dokončili (Č. Budějovice, Praha), některým se to zcela nepodařilo. Ti, kteří dostudovali, po několika letech čekání získali v Namibii slušné zaměstnání ve státních službách či na ministerstvech.

Cesta za 'dětmi' z Prachatic do Namibie.V roce 2013 mne opět oslovilo velvyslanectví v Pretorii s žádostí o informace a fotky z pobytu dětí v Prachaticích, protože chystali výstavu v hlavním městě Windhoeku. Ve stejném roce jsme objevili v časopise fotku Ndeshi, která po studiích zůstala v Praze a pracovala jako modelka. Vdala se za fotbalistu Drobného, který se bohužel brzy po narození syna zabil v Krkonoších. Ndeshi si potom vzala uměleckého truhláře Vojtu Turýnského, má s ním další dva syny a přestěhovali se do Namibie. Žádné z těchto kontaktů však neměly pokračování.

V létě 2017 mne navštívila doktorka Kateřina Mildnerová z Univerzity Palackého v Olomouci, která připravuje knihu o namibijských Češích. V Namibii již jednou byla a znovu se tam chystala v lednu 2018. „Děti“ na mne prý moc vzpomínají, proto navrhla, ať jedu s ní. Tak jsem tedy s Kateřinou Mildnerovou a jejím kolegou doktorandem Pavlem Miškaříkem tuto dobrodružnou dlouhou cestu podstoupil.

Navzdory čtyřiadvacetihodinové cestě a čtyřicetistupňovému rozdílu teplot jsem rád, že jsem jel. S pomocí Kateřiny jsem se postupně setkal s osmi bývalými svěřenci i jejich rodinami a také s dalšími „prachatickými dětmi“. Mám kupu vnoučat! Vzpomínali jsme s nimi na dětství v Prachaticích a Katka s Pavlem sepisovali jejich životní příběhy.

Moje „děti“ mne vzaly i do míst, kam bych se sám neodvážil. Do chudinské části Windhoeku – Katutury. Boro se mnou vyrazil na dlouhou cestu do národního parku Etosha a Ndapanda a Ndeshi nás přivítaly ve svých bytech. U Favora jsem jeden den bydlel. Také Vekambura žije se svým českým manželem v hlavním městě. Fotbalista Simon hrál jeden zápas za národní tým Namibie, atlet Tashiya („Taška“) vzpomíná na tréninky s Jindrou Fiedlerem a Katkou Hanušovou. Těch příběhů je spousta.

Cesta za 'dětmi' z Prachatic do Namibie.Všichni, se kterými jsme se setkali, říkali, že se stále cítí být více Čechy než Namibijci. V Čechách totiž prožili rozhodující období života. Většinou mluví dobře česky nebo alespoň rozumějí a zpívají české písničky, které se naučili.

Sociální rozdíly jsou ovšem v Namibii obrovské. Míra chudoby roste, pod hranicí 1 namibijského dolaru (1,80 Kč) na den žije přes 30 % obyvatel. Sociální systém tam neexistuje. Zdaleka ne všechny děti z Prachatic mají zaměstnání. Některé z „dětí“ žijí v plechových boudách na obvodu Windhoeku a živí se příležitostnými pracemi nebo drobným kšeftováním. Početná skupina žije daleko na severu v Ovambolandu. Někteří jsou ztraceni ve vesnicích v oblasti Kunene, kde žijí tradiční Himbové.

Namibie je přes obrovské nerostné bohatství chudá a suchá země. 90 % produktů se dováží z Jihoafrické republiky a ceny jsou i pro nás vysoké (jeden oběd v restauraci 300 až 400 Kč). Uranové a lithiové doly vlastní zahraniční koncerny, diamanty se odváží do Antverp.

Hlavním příjmem je cestovní ruch, prodej suvenýrů a lov zvěře. „Farmy“ jsou vlastně jen ohrady o rozloze stovek hektarů polopouště s divokou zvěří, zřídka s hovězím dobytkem. Zemědělská produkce je téměř nulová. V okrajových čtvrtích Windhoeku v „plecháčích“ je jeden kohoutek s vodou na kilometr čtvereční, tedy pro několik tisíc lidí.

Přesto je Namibie krásná země. Většinu času jsem si sice užíval vzácná a bezprostřední setkání, ale stihl jsem i část přírodních fenoménů. Kromě národního parku Etosha se spoustou zvěře také uchované stopy dinosaurů v pískovcových skalách, největší meteorit světa o váze 62 tun, obrovské duny vysoké až 300 metrů, plameňáky a pelikány na pobřeží a řadu dalších zajímavých drobností.
A díky častému polévání hlavy vodou jsem cestu po Namibii přežil i ve zdraví.

Jaroslav Neužil