Franc Sager zvaný Lupi zrovna velké úcty a vážnosti mezi sousedy nepožíval. Ba i v rodině se na něj dívali z patra. A tak těžko říci, proč se zrovna on upnul k touze mít krásný a honosný pohřeb. Dobrých deset let k sobě skládal krejcárek po krejcárku, ty měnil za zlaťáky, a když měl dost, v poslední vůli přikázal dětem vystrojit mu funus, o kterém se bude vyprávět ještě po letech.


Jak stárl a svíce jeho života se krátila, začal propadat panice, že ti, kterým své peníze i poslední vůli svěřil, jej ošidí, pohřbí ledabyle a penízky zpronevěří. Noc co noc se budil zlou předtuchou a vymýšlel, jak si to vše pohlídat a zkontrolovat.


Jednoho večera, zrovinka na svátek Stětí Jana Křtitele, na začátku noci, kdy se temné síly motají kolem lidí, mu jeden pobuda poradil. Poslal jej do bažin, co se rozkládaly na východ od Kamenáče. Tam prý v chýši žije bába, která mu za zlatku pomůže. A pomohla. Když pak přidal druhou, dostal lahvičku s páchnoucím roztokem. Ten když vypije ve chvíli, kdy zubatá zaklepe na dveře, jeho duše opustí tělo dříve, než zcepení, a pak si celou tu pohřební slávu může ohlídat. Lupi na nic nečekal, vytrhl bábě ten fujtajbl, vrazil jí do ruky dvě zlatky a mazal domů.


Zesnul už za týden. Těžko říci, zda si přivodil smrt nedočkavostí, či jej z onoho světa předčasně vyprovodil onen nápoj, co do sebe zbrkle nalil, mylně se domnívaje, že dáma s kosou už stojí za dveřmi.


V tu ránu, ani nevěděl jak, seděl na okraji postele, průsvitný jak mlha nad slatinou, a díval se na své tuhnoucí tělo. Pak to šlo hezky popořadě. Našla jej snacha, když mu nesla snídani. Pak přišel farář, starosta i pár lidí ze vsi. Domluvili pohřeb, ve Zdíkově objednali funebrácký vůz, zaplatili plačky a šlo se. Lupi to vše pozorně sledoval zpovzdálí.

Doprovázel průvod od chalupy loukami i lesem až na novosvětský krchov. A mohl být spokojen.


Pohřeb to byl vskutku důstojný. Procesí se táhlo na dvě stě kroků a u každého křížku i kapličky se zastavili. A když spustili rakev, zahráli poslední písničku a hrobník se chopil lopaty a díru zaházel, byl Lupi dojat až k slzám. Jenomže až teď si uvědomil, že se nějak báby zapomněl optat, jakpak se do toho svého těla, nyní zaházeného čerstvou hlínou, navrátí.


A tak už dobrých dvě stě let běhá duch starého France Sagera po kraji a snaží se získat zlatku, kterou by bábě z bažiny pod Kamenáčem zaplatil za radu, jak z té šlamastiky ven.

JAROSLAV PULKRÁBEK