Jen málo osad tu ruší klid nekonečného pralesa a cesty zdejší bys na prstech jediné ruky spočítal. Jedna k Prachaticům a dál ke Krumlovu, druhá dolů do kraje, do srdce království a pak ta k zemské hranici a odtud dál do Bavor. Právě tou se Norbert vydal s nějakým lejstrem pro nového souseda, pasovského biskupa, a teď stojí na břehu řeky. Brod zalila voda a dřevěný mostek, či spíše jeho zbytky, jen připomínají marnost lidského konání. Však si kůň s proudem poradí. Brodil horší.
Neporadil. A těžko říci, jak by se Norbertovi vedlo, kdyby v tu chvíli do vsi z huti za kopcem nespěchal sklářský pomocník Sepp se ženou Marií. Promrzlého, vyčerpaného a napůl utopeného jej vytáhli v poslední chvíli a ani jedinou zlatku si za tu záchranu nevzali. Však šlo o život bližního a dá-li Bůh, u posledního soudu jim to přičtou k dobru.
Ale Norbert nezapomněl, a když osadníci od Vltavy pár let na to u knížete žadonili o stavbu kostelíka, sám se přimluvil a vyprávěl o zbožnosti zdejšího lidu, který se musí do nejbližšího kostela více než dvě hodiny cesty přes kopce, údolí a mnohdy rozvodněné potoky trmácet.
A že stále myslel na své zachránce, hned požádal, zda by nový svatostánek nemohl být zasvěcen ku chvále Josefa a Marie, rodičů Páně, jejichž jména nosili i sklářský pomocník se ženou. A tak trochu při tom poznamenal, že jméno matky Boží nosí jak matka knížete, tak i jeho prvorozená dcera. No a tak se i stalo. Schwarzenberg postavil nejprve kostel, k němu pak i faru se školou. Hezky v řadě za sebou. Místní byli rádi, to se ví, jen jedno je trápilo. Patrocínium a tedy pouť tu budou mít uprostřed zimy, na svátek Svaté rodiny. A to je houbelec sláva. Mráz, kopice sněhu a jídla pomálu.
No ale co nadělat. Kostel se staví a lejstra jsou sepsána. A tak musel Norbert za knížetem znovu. Jenže ono to nejde, stále jen běhat za vrchností a žadonit o to a hned zas o tohle. Navíc, když si před tím sám jedno zasvěcení vymohl a teď si zas vymýšlí jiné. Ale Norbert věděl, kde má kníže slabé místo a kterému světci neodolá. Však po něm pojmenoval i vytouženého a doslova vymodleného syna. A tak od té doby mají v Horní Vltavici poutě dvě. Jednu tichou, uprostřed zimy, slouženou za všechny dobré a obětavé Šumaváky, a pak i druhou a tentokrát halasnou na jaře, na svatého Nepomuka. Ke spokojenosti všech, když už jsou brambory v hlíně a na sena je ještě brzy.
Jaroslav Pulkrábek