Jednoho letního dne se vypravil přes údolí do Philippsreutu za nějakým obchodem. Usadilo se tam jakési vojsko a pro zručného kováře se tam jisto jistě nějaký přivýdělek najde. Nešel dlouho, ještě ani neslezl z cesty vedoucí do Kušwardy, když míjel starou chatrč, co kdysi sloužila dřevorubcům a dnes tu stála spíše jen pro potřebu pocestných a pro kratochvíli dětem. Jen tak ze zvyku po ní hodil okem, avšak i ten letmý pohled stačil na zjištění, že chatrč není prázdná. Juknul dovnitř. Nerad si nechával někoho za zády. Mohutnou tlapou sáhl do tmy a vytáhl vojáčka. Ustrašeného jak právě narozený zajíc. Hanzel ho držel před sebou, že se ten chudák sotva nohama dotýkal země a spustil na něj hromovým hlasem, co že to tu vyvádí. Vojáček nelhal. U vojska se mu nelíbilo, a když se utábořili ve vsi na okraji hlubokého lesa, sebral si svých pět švestek a v noci se vytratil z ležení. V kovářových očích se zle zablýsklo. Oficíři jistě spíše pustí nějaký ten kšeft, když jim přivede dezertéra. Vojáček prosil, sliboval a nakonec se i rozbrečel, že by se snad i medvěd slitoval. Ale Hanzel ne. Stáhl dezertérovi opasek a ten mu obtočil kolem krku. Vojáčkovi spadly kalhoty až pod kolena a tak, když chtěl udělat krok, musel je držet pěkně obouruč.

Nebyl to hezký pohled. V slzách a prosbách utopený vojáček a za ním chlap jak hora se zlomyslným úsměvem na tváři. A konec nebyl o nic lepší. Hanzal předal lapeného zběha a dostal nejen slušnou zakázku, ale i dvě zlatky odměny navíc. Vojáčka odvezli do Vídně a po rychlém soudu zastřelili.

Čas plynul. Na událost, která nezůstala utajena, nicméně nevalné kovářovo pověsti uškodit již nemohla, se zapomnělo. Avšak ten nepěkný čin se ozval sám. Deset let poté, možná o fous míň či víc, kovář zemřel. Rakev položili na žebřiňák a vezli do Kušwardy k pohřbu. Zrovna míjeli místo, kde kovář lapil vojáčka, když se povoz zastavil. Selhaly prosby i klení, nepomohl bič. Koně se nehnuli ani o píď. Kočí seděl bezradně na kamení a už se chystal do vsi pro pomoc, když se mu vybavilo, co slyšel vyprávět o kovářovi a tomhle kousku údolí. A jak tak seděl, pomodlil se za kovářovu i vojáčkovu duši a sám sobě slíbil, že když se povoz přeci jen pohne, nechá tu vystavět boží muka. Sotva skončil, vůz se pohnul a za slabou hodinku již rakev uložili v márnici kušwardského hřbitova. Těžko říci, zda některému z aktérů té dezertérské události to modlení pomohlo, povozník však svůj slib splnil a ta boží muka tam stojí snad dodnes.

Jaroslav Pulkrábek