Jak tomu u podobných zvyklostí bývá, i v případě svatomartinských tradic je původ spojován se světcem.

Etnografka Muzea Jindřichohradecka Alexandra Zvonařová.Deníku význam objasnila etnografka Muzea Jindřichohradecka Alexandra Zvonařová. „Tady je to Martin, který byl v římské době vojákem. Když jel na koni, spatřil žebráka a rozdělil se s ním o polovinu svého kabátu. Díky tomu, že se takto postaral o chudáka, cítil se být vyvoleným, nechal se pokřtít a nakonec se stal i biskupem,“ uvedla.

Svátek svatého Martina patří mezi lidové zvyky. Toto období je spojeno s možným odchodem čeledínů od hospodáře. Všichni, kdo sloužili na statku, si v tento den mohli prodloužit službu, nebo z ní odešli. Bylo to období, kdy končily polní práce a slavilo se. S tím jsou spojené hostiny a pečení hus. „Čeleď se s hospodářem rozloučila, dostala výslužku, nebo naopak se domluvila, že tam zase další rok nastoupí. Totéž se dělo i na svatého Štěpána o Vánocích,“ vysvětlila etnografka.

Na Martina se také domlouvaly smlouvy mezi obcí a jejími slouhy. To byl každý, kdo pro obec pracoval, například pastýř či ponocný. „Když pastýř chtěl, aby ho znovu vzali, musel sedlákům udělat hostinu, pozvat je. Když přišli, tak věděl, že smlouvu prodlouží,“ usmála se Alexandra Zvonařová. Nejznámější ale jsou svatomartinské hody, které jsou vždy spojené s posvícenskou husou, protože v tu dobu už byly husy vykrmeny. Také se v tomto období začínalo drát peří. Vše mělo svou posloupnost.

„Dnes přibylo svatomartinské víno, které nepatří mezi takto staré tradice. Je to spíš novodobá záležitost, kterou se přibližujeme k francouzskému beaujolais,“ dodala.