Každý den chodila s ženskými vyžínat stromky a domů pak, stejně jako ostatní, snášela na krosničce větve a klacíky na topení. Celý den ohýbat hřbet se srpem, stejně jako při sběru haluzí a nakonec si dobrých pětadvacet kilo naložit na záda a trmácet se s tím více než dvě míle do vsi.
Téměř každý den míjela umrlčí prkna, co tam stály u křížku na rozcestí. Pěkně vyschlé dřevo tu trčelo bez užitku. Mrtvým i živým. A tak jednoho dne, když cestou domů ženské nabíraly síly u „odpočinkového kamene", zdržela se chvíli za ostatními. Že prý půjde pomalu kvůli bolavému palci. Sotva byly z dohledu, vydala se i ona k rozcestí. Ze země vyvrátila jedno z prken. Zrovna to, co na něm kdysi uložili Seppa Wagnera, a v rychlosti nalámané kousky přidala do krosničky.
Došla domů, dřevo uložila do kolny a šla spát. Nebylo to klidné spaní. Přestože se starého Wagnera jen tak mlhavě pamatovala z dětství, zdálo se jí o něm celou noc. Rozmrzelá z těch snů vstala a vyjukaně kouká. Na židli Wagner. Postava jak z kouře, hledí skrze ní do zdi a vyčítavě kývá hlavou. Sotva stačila Hubertka popadnout z toho leknutí dech, rozplynul se po místnosti.
Běžela do kolny, vybrala rozštípané prkno a šup s ním do kamen. Jen aby bylo z chalupy pryč. Prkno neprkno. Od toho dne vídala Wagnera den co den. Občas se mihl po dvoře, zevloval ve chlívě či jen tak posedával ve světnici. A když ho spatřili i sousedé a ve vsi se rozneslo, že u Hubertů straší, musela s pravdou ven. Nechali za Wagnera sloužit mši, svěcenou vodou vykropili stavení i dvorek a i nové prkno se jménem Seppa Wagnera nechala Hubertka vyřezat a usadit místo spáleného u křížku na rozcestí. Nepomohlo nic. Wagner dál strašil jí i sousedy svou nemluvnou a neškodnou přítomností a Hubertka chřadla. Uplynul sotva rok a na rozcestí k Wagnerovu prknu přibylo druhé. Hubertčino. A ode dne, kdy farář svěřil tělo té nešťastné ženské posvěcené půdě kušwardského hřbitova a duši odevzdal boží spravedlnosti, se Wagner u chalupy ani jinde ve vsi neukázal. Dál chodily ženské s nákladem větví kolem umrlčích prken u křížku na rozcestí a nikdy neopomenuly zanechat tu spolu s modlitbou smrkovou haluzku. Až z toho byla prapodivná a jinde nevídaná dřevěná mohyla. Co klacek, to přímluva za Hubertčinu duši a že jich bylo tolik, lze se domnívat, že snad tam nahoře Hubertce to její nerozvážné činění odpustili.

Jaroslav Pulkrábek