Vydělat pár korun, aby si s Johankou mohli vystrojit veselku a zařídit domácnost. Zručný tesař si vždycky nějakou práci najde a nemusí chodit zrovna na kraj světa.

Jenže Lojzík byl tak trochu dobrodruh a nechal se najmout coby lodní tesař na bárku plující někam za oceán. A zrovna dneska nějaký krajánek vyprávěl, že se loď i s Lojzíkem nevrátila do přístavu. Nešťastná Johanka prošla všechna místa spojená s jejich láskou. Starou břízu za stodolou, kde dostala první pusu, lavičku u křížku na kraji vsi, jež byla svědkem jejich plánů do budoucna.

Všechno štěstí teď spláchlo moře. Kdyby tak alespoň mohla dát svíčku či kytičku na Lojzíkův hrob a dát tak najevo, že i po smrti na něj nikdy nezapomene. Jenže milého teď někde žerou žraloci a jen Bůh ví, který oceán ukončil jejich milování.

Noc proplakala a po celý boží den se na svět dívala přes vyplakané oči. V dlaních žmoulala svíčku, nevědíc, zda ji položit u břízy či u křížku.

Navečer zašla do kostelíčka. Pomodlit se za spásu Lojzíkovy duše. Kostelníkovi, který trpělivě čekal, až Johanka Pánu Bohu vypoví své hoře, pak povyprávěla o své bezradnosti. Zdíkovecký kostelník byl starý muž. Prošel světem coby tovaryš, pak zas v císařské uniformě. Leccos slyšel, leccos viděl a mnohokráte si musel sám poradit, aby ho dálky světa nesemlely. A poradil i Johance.

Ta hned druhý den vydlabala lodičku z kůry, do ní položila kytičku pomněnek i svíčku. Voda si Lojzíka vzala, po vodě se s ním rozloučí. A tak se rybník za vsí stal místo moře Lojzíkovým hrobem.

Na druhé straně světa zatím již dlouhý čas bloudila v mlhách loď s Lojzíkem na palubě. S posádkou, spíše mrtvou než živou, šněrovala sem a tam a ne a ne najít cestu k nějakému přístavu. Nikdo z námořníků již nevěřil, že ještě někdy v životě spatří pevnou zem a mnohý přemýšlel, zda se raději neoběsit na ráhně, než zdlouhavě umírat žízní a vyčerpáním.

Tu se ozval výkřik a kdosi ukazoval do mlhy, v níž zazářilo světýlko. Kapitán nasměroval loď tím směrem a celých deset dní je sledovali, netušíce, zda je voláním smrti či znamením šťastného návratu.

Po deseti dnech nad lodí zakroužil racek a druhý den se na obzoru objevila pevnina. Další dva měsíce pak trvalo Lojzíkovi, než se vrátil domů mezi šumavské kopce. Půl roku na to si ale odváděl po létech veselou Johanku k oltáři zdíkovského kostela.

Jaroslav Pulkrábek