Odjezd byl naplánován v podvečer 19. září. Chumel zavazadel, divadelní rekvizity, 16 cestujících a opravdu malý autobus s přívěsem – zdálo se být téměř jisté, že někdo nakonec bude muset jít pěšky.

Ale vešli jsme se a po probdělé noci (děti v noci nespí) jsme v osm hodin ráno zastavili před Základní školou v Dežanovci. Nebem se k zemi prodíraly sluneční paprsky a nás všechny přivítal pan ředitel dežanovské školy společně s paní učitelkou českého jazyka čistou češtinou, přestože se český jazyk na této škole vyučuje jen dvě hodiny týdně. Výuka ostatních předmětů probíhá v chorvatštině.

Škola v Dežanovci prošla celkovou rekonstrukcí. Nikdo by nehádal, že budova není od základu nová, interiéry i venkovní prostory byly opravdu krásné.

Po snídani nás čekala prohlídka školy, společné aktivity na hřišti, nechyběl ani v Chorvatsku oblíbený folklór a naše Stachovské dřeváčky, které jsme zatančili v krojích. A protože po dnech ochlazení a dešťů nám byla udělena výjimka, slunce hřálo a po mracích nebylo ani památky, postavili jsme kulisy pod širým nebem a brzy nato nás naši noví kamarádi za pohádku Kam propadají čerti odměnili veselým smíchem.

V tomto dnu nás ale čekala ještě dvě představení, a proto jsme se po obědě rozloučili a odjeli do města Daruvar. Tady jsme měli účinkovat v Českém národním domě.

Sál Českého národního domu dýchal slavnostní atmosférou a i tady se nám hrálo dobře. Pozvání na večeři jsme ale museli s politováním odmítnout. Sotva se děti v domě Rudolfa Steinera, kde jsme byli ubytovaní, dotkly postelí, usnuly, aniž by si stačily dopovídat všechny své čerstvě nabyté zážitky.
Druhý den dopoledne jsme si mohli prohlédnout město. Nejprve jsme zavítali do zámku, dozvěděli jsme se, proč město má ve znaku jeřába a vyfotili jsme se u nejstaršího jinanu v Evropě.  Také jsme se zastavili u základní školy Jana Amose Komenského, kde probíhá výuka všech předmětů pouze v českém jazyce, dále jsme viděli budovu nakladatelství česky psaného týdeníku Jednota a navštívili jsme české muzeum, abychom se dozvěděli více o příchodu Čechů do této oblasti.

Pak už jsme ale spěchali, abychom se stačili převléknout a mohli v moderním sále kina zahrát pro nejmenší děti pohádku O třech prasátkách.

Organizátoři festivalu nás za odměnu vzali do pizzerie. Pizza byla vynikající a všem chutnala o to víc, že se před námi rýsovaly už jen chvíle volna a hlavně návštěva vodního světa ve zdejších termálních lázních, kam jsme se všichni už moc těšili. Voda v bazénu byla nebývale teplá a my jsme litovali, že takové skvělé koupání nemáme i u nás.
Po odpoledni stráveném ve sportovním duchu jsme ale nezaháleli ani večer. Ještě jednou jsme se vrátili do Českého národního domu a zhlédli pohádku herců České besedy Kráska a zvíře. Divadlu jsme dobře rozuměli – hrálo se česky s nepatrným chorvatským přízvukem.

Poslední den jsme opustili město a s našimi průvodci a přáteli – s panem Antonínem Holečkem, paní Svjetlanou Lovrenčic a Mirelou a Zdrávkem Pálavovými jsme zavítali do nejstarší Čechy osídlené vesnice Ivanovo Selo.
I přesto, že na každém sloupu je vystavěno čapí hnízdo, místní českou školu tu navštěvuje pouze sedm dětí. I z vesnic v okolí pomalu mizí život, velká část domů je opuštěných a zchátralých, statek i s pozemky tu můžete koupit za velmi nízké částky.

Procházka ke skanzenu nás ale nikoho nenechala bez dojetí. Nejprve jsme se zastavili u památníku a hrobů před zdejší školou, kde bylo před 22 lety Srby postříleno mnoho obyvatel vesnice. Stalo se tak den poté, co všechny zdejší děti byly odvezeny do Čech. Jak se tehdy bez rodičů v českém azylu cítily, jak moc se toužily vrátit zpátky domů a kolik strachu jejich dětská srdíčka musela unést, jsme mohli vyčíst z tváře paní Any-Marie Tučkové, která nám o všem vyprávěla.
U branky ke kostelu nás čekal pan farář. V kostele nám ukázal malby – svatého Václava, svatou Ludmilu a mnoho dalších českých svatých.

A protože se blížil čas našeho odjezdu, přivítali jsme pohostinnost pana spisovatele a historika Václava Herouta. Připravil pro nás se svou paní polední grilování na zahradě. Děti si ještě mohly nasbírat sladké hrušky a posilněni na cestu jsme se krátce po dvanácté rozloučili a vydali se domů.

Michaela Vacíková