Při vypouštění uzdravené poštolky ve stanici v Klášterci byl ve čtvrtek i zástupce vrchního strážníka Městské policie ve Vimperku Milan Kobera, který vlastně zraněné mládě do záchranné stanice v červenci přivezl. „Na zraněnou poštolku nás upozornili lidé. Byli jsme oznámení prověřit a viděli jsme ji na římse. Zkoušeli jsme, jestli by přece jen sama nevzlétla, ale bylo vidět, že je po nárazu do jiného domu potlučená a sama to nezvládne. Tak jsme ji odchytili a převezli sem," vzpomíná na první chvíle záchrany mladé poštolky Milan Kobera.

Strážníci jsou na podobné situace alespoň materiálně vybaveni. „Používáme zesílené rukavice, které slouží i pro odchyt psů, a různě velké přepravky. Dohodli jsme se s Petrem Juhou a poštolku převezli," dodal. Sice už má letité zkušenosti, ale podobný zásah si nepamatuje. „Nejčastěji řešíme odchyt zatoulaných psů, ale že bychom odchytávali dravého ptáka, to ne, spíše jsou to hlavně domácí zvířata včetně hospodářských, tam je to ale především o dohledání majitele a předání zvířete jemu," doplnil Milan Kobera.

O poštolku se na stanici starali bez jednoho dne celý měsíc. Péče zahrnovala nejen léčení, ale také naučit poštolku lovit živou potravu a rovněž trénink letu v rozletové voliéře. „Zvířata do volné přírody vypouštím zpět jen v případě, že jsme si jisti, že se o sebe dokáže postarat. Díky péči je poštolka v plné síle a kondici, takže je to přesně ta chvíle, kdy ji vracíme zpět do volné přírody," řekl vedoucí stanice Petr Juha.

Ne u každého zvířete, které ve stanici skončí, se ale podobný okamžik opakuje. „Úspěšnost vypouštění je zhruba deset procent. Většinou se k nám dostanou zvířata, která mají zranění často fatální, ať už se jedná o popálení o vedení vysokého napětí, nebo hlavně sražení motorovými vozidly," upřesnil vedoucí záchranné stanice v Klášterci Petr Juha. „Máme tu i poštolky, které utrpí úraz po nárazu do skleněných ploch. Ale tahle poštolka, kterou našli a přivezli k nám strážníci Městské policie ve Vimperku, měla přece jen větší štěstí, i když nezvládla svůj první výlet z hnízda. Nicméně má geneticky zakódováno umění lovu, což byla obrovská výhoda, stejně jako rozsah a druh zranění. Poštolka byla naštěstí jen pohmožděná a neměla zlámané žádné z dutých kostí v křídlech," uvedl dále Petr Juha.

O zraněné mládě poštolky se starala od prvních chvil ve stanici Kristýna Falková. Za tu dobu jí, jak přiznala, přirostla k srdci. Ale nejhorší okamžik nastal, když jsme se rozhodli zkusit přejít na živé myši a nevěděli jsme, jak na ně bude poštolka reagovat, jestli zvládne myš ulovit, v opačném případě bychom si ji tu museli nechat a nemohli bychom ji vypustit do volné přírody. Naštěstí to zvládla dokonale na první dobrou snad během pěti minut," popsala Kristýna Falková.

Péče zahrnovala nejen léčení, ale také naučit poštolku lovit živou potravu a rovněž trénink letu v rozletové voliéře. „Zvířata do volné přírody vypouštím zpět jen v případě, že jsme si jisti, že se o sebe dokáže postarat. Díky péči je poštolka v plné síle a kondici, takže je to přesně ta chvíle, kdy ji vracíme zpět do volné přírody," řekl Petr Juha.

Okamžik, kdy povolila sevření, otevřela ruku a vypustila poštolku, byl pro Kristýu Falkovou úžasným zážitkem. „Jsem ve stanici teprve krátkou dobu, takže mladá poštolka byla vlastně mým prvním pacientem. O to úžasnější pocit byl, když jsem ji mohla vypustit do volné přírody," dodala.

Mladá poštolka byla oproti dalším, které mají ve stanici, trochu odlišná. „Neměla z nás až tak velký strach, jako mají další poštolky tady. Byla tu necelý měsíc, jiné ptáky tu máme delší dobu a svého strachu se nedokáží zbavit. I když je z městské aglomerace, kde by mohla být trochu na lidi zvyklá, spíše je to tím, že se jedná o mládě, které každý nový podnět vstřebává snáze, než dospělý dravec zvyklý na své teritorium nebo potravu," podotkla Kristýna Falková.

Manželé Josef a Markéta Plojharovi z Českobudějovicka mají chalupu nedaleko Vimperku. Proto, když v rozhlase slyšeli v ten samý den ráno zprávu, že se bude poštolka vracet do volné přírody, neváhali a přijeli se na to podívat i s vnoučaty Beatou a Petrem Krajbichovými z Písku. „Bylo to úžasné, zajímavé a moc se nám to líbilo, ještě jsem nikdy nic podobného neviděla. Máme rádi přírodu, takže jsme byli rádi, že tenhle neobvyklý zážitek mohla vidět i naše vnoučata," svěřila se Markéta Plojharová. Z města sice poštolky znají, ale takhle zblízka ji ještě neviděla. „Manžel rád fotí, takže fotky z dnešního vypouštění určitě rádi ukážeme známým a příbuzným," těší se Marie Plojharová.