Dnes odpovídá programová vedoucí Městského divadla v Prachaticích Vladimíra Čapková. Máte za sebou zkušenosti s prodejem knih, bramboráků a teď naposledy vstupenek na kulturní akce ve městě. Který z těchto oborů vám nejvíce přirostl k srdci? Samozřejmě, že každá z těchto činností měla své. Prodej knih ani nelze nazvat prodejem, je to především o komunikaci, o znalosti literatury a o znalosti lidí. Bramboráky byla velká legrace a považuji to do dneška za relaxaci. Když mám něco říci o prodeji vstupenek, tak se musím vrátit ke knihám. Jen s tím rozdílem, že na napsání knih jsem se tedy opravdu nepodílela na rozdíl od kulturních programů. Na těch se podílím. Ne na akci jako takové, ale na jejím organizačním zajištění. A v první řadě na sestavení jak různých kulturních akcí, tak i na programu v našem nově zrekonstruovaném divadle. V Prachaticích je radost dělat program do divadla, protože je tady opravdu kulturně vzdělané obecenstvo. Váš smích se nedá přeslechnout, co vás tedy spolehlivě rozesměje? No, nejsem si jistá jestli dokáži přesně určit, co mě rozesměje. Můj smích je opravdu nepřeslechnutelný. Byly doby, kdy jsem se snažila smích ovládat, ale byla to snaha zbytečná a ještě k tomu jsem byla frustrovaná. Takže ho nechávám plynout, jak chce. Je pravda, že mockrát mi lidé říkají, jak to dělám, že jsem pořád tak dobře naladěná, ale ona je to leckdy velká dřina. I já mám dobré a špatné dny, ale říkám si, že dokud jsem já a lidé, na kterých mi záleží, v pořádku, tak se mám za povinnost smát a mít dobrou náladu. Jak vznikl známý prachatický soubor Čapousek, který se z části honosí vaším jménem? Jméno je jednoduše Berousek – Čapousek. Čapousek vznikl jako recese. Mysleli jsme si, že bychom různá vystoupení připravili jen pro oživení našich večírků. Pak ale byl v Prachaticích Marek Brodský a připravoval výstavu spolu s Vlastimilem Třešňákem. Chtěli program na vernisáž a slovo dalo slovo a já při přátelském rozhovoru slíbila Labutí jezero. Po vernisáži Marek prohlásil, že jeho maminka na konzervatoři tanec vyučovala a zažila mnohé, ale tohle ještě neviděla. Které z povedených vystoupení Čapousku se vám nejvíce vrylo do paměti a jak vznikají nové nápady? Jednoznačně vystoupení na výročním plesu města. Samozřejmě byla tréma veliká, ale při prvních taktech hudebního doprovodu, kdy nás tak bezvadně obecenstvo přijalo, a nejen nás, ale hlavně podpořilo recesi. Všechna tréma spadla a všechny jsme si to úžasně užily. My nejsme žádní profesionálové a děláme to opravdu jen pro radost. Nápady vznikají právě na našich posezeních. Je to o legraci a o přátelství. Ještě před Čapouskem jste patřila do skupiny prachatických akvabel, ještě se budou tato vystoupení opakovat? Akvabely jsme dělali na zahájení plaveckého maratonu, kdy Prachatičtí, a nejen oni, nepřetržitě 24 hodin plavali v plaveckém bazénu. Pořádání maratonu souviselo s prodáváním bramboráků v bufetu tamtéž, ale protože jsem změnila zaměstnání a s organizací takovéto akce je spojeno hodně práce, tak už ne. Prostě nejsou k tomu podmínky. Ale máme za sebou pět ročníků a pokaždé to byla velká zábava. Byly jsme nejen akvabely, ale i akvabeláci v době, kdy to ještě nebylo tak módní. Zůstala nám i parta, která byla schopna nacvičit i spartakiádu, kde právě byli i chlapi.