Jestliže ho houpání, dá-li se tomu tak říci, uspávalo, okamžik, kdy se volkové sami od sebe zastavili, jej probral lépe než kbelík studené vody.

Narovnal se, hledí před sebe, vpravo i vlevo a nevidí nic, co by zavdalo příčinu k přerušení cesty. Až když se na kozlíku narovnal a natáhl krk, spatřil na kameni sedící dívku, celou zachumlanou v jakési houni.

Slezl tedy z vozu a šoural se k ní. Chvíli jen tak stál, a když mlčela, houkl na ni něco v tom smyslu, jako že ji nezná a co tu tak celá zmrzlá pohledává. Zkusil to poněmecku, pak počesku, ale dívka nic. A že se nic nedělo, sedl si vedle ní na mez a přemýšlel, co by měl učinit, aby to bylo správné. No, nenapadlo ho nic, a tak jen pokrčil rameny, vstal a že pojede dál. Těsně před tím, než vzal do ruky bičík, aby volky pobídl k chůzi, se na něj podívala a jasným, nikterak vyplašeným hlasem ho poprosila, aby ji odvezl do vsi.

Tam z toho byl trochu poprask, vozku znali jako starého mládence, jenž se do chomoutu nikdy nehrnul a teď tohle.

Pomohl jí z vozu a poslal do chalupy. Zaopatřil volky, a když vešel do světnice, měl na stole přichystaný oběd.

Zatímco jedl, děvče na něj se zalíbením hledělo, a tak si vozka říkal, že by už možná byl ten nejlepší čas do toho prásknout a vychovat kupu dětí. „A odkud ty jsi, že jsem tě tu nikdá neviděl. Podle oblečení asi z pořádné dálky,“ začal nesměle. Dívka se na něj moc mile usmála a řekla: „Jo i ne. Já jsem totiž, můj milý, smrt a přišla jsem ti říci, že je čas jít.“ Vozka ztuhl. To přece není možná. „Zaprvé jsem mladý a za druhý, smrt vypadá úplně jinak. Takové žerty bych si za svou dobrotu vyprošoval,“ vyštěkl a jen tak tak, že se u toho nerozbrečel. „A tys ji viděl, nebo někdo jiný, kdo by ti o ní vyprávěl,“ odvětila a pohladila ho po tváři. Ještě dlouho si spolu vyprávěli o tom, co ho čeká tam, kam spolu půjdou a že se není třeba ničeho bát. Až se vozka začal na to svoje poslední putování docela těšit.

Ráno jej našel soused ležet s blaženým úsměvem mrtvého v posteli. Po děvčeti, které všichni viděli vcházet k němu do stavení, se však slehla zem. No každému to bylo nad slunce jasné a hned se rozjelo pátrání. Vražedkyni už však nikdo nikdy neviděl, ale o tom mordu se po okolí povídá dodnes. A přitom to vše bylo tak prosté a nadmíru jasné. Jen kdyby lidé nepodléhali klamným představám a nevěřili všemu, co se o smrti i o životě říká.

JAROSLAV PULKRÁBEK