Miroslav Etzler absolvoval na jihu Čech paravýcvik

Je zcela logické, že natočit film 
z leteckého prostředí se neobejde bez pilotů, letadel a hangárů. Když slavný scenárista Karel Čabrádek psal dvojdílnou televizní inscenaci Boží pole, s.r.o., která vypráví 
o soukromých letcích, hledal letiště. Chtěl si ověřit, jak to vypadá v praxi.

Znal letiště ve Strunkovicích nad Blanicí, protože tu natáčel pro filmovou školu v Písku. A právě na Prachaticko během psaní inscenace dojížděl. Letečtí odborníci, kteří jeho scénář četli, konstatovali, že do jejich řemesla pronikl velmi důkladně a na vysoké úrovni.

Inscenace Boží pole vyžadovala řadu leteckých záběrů nebo výsadků. Na parašutistických záběrech spolupracoval Michael Vachuta, který se na strunkovickém letišti stará o parašutisty. Na padákových scénách ve filmu má nějaký podíl, buď skákal sám, nebo do filmu přizval svoji přítelkyni Petru Krajzlovou, která mu pomohla natočit tandemový seskok.

„Spolupracoval jsem na trikových záběrech. Jedná se třeba 
o scénu, kdy pilot, jehož hraje Miroslav Etzler, letí s letadlem. Stroj stál na zemi, kolem foukal ventilátor. Vše vypadalo jako ve skutečnosti," popsal Michael Vachuta.

Natáčení před 8 lety trvalo od jara do srpna a řídilo se počasím. „Jeden den jsme natáčeli deset minut, další den dvě hodiny, jindy více času," řekl majitel parašutistické firmy. Některé scény byly natočeny 
s vypětím všech sil a na hranici toho, že se něco nepovede.

Na natáčení vzpomíná rád, protože vládla příjemná atmosféra. „Filmaři říkali, že se nestává často, aby herci po záběru nechtěli jít z placu. Po večerech jsme dělali ohně 
a povídali si," řekl Michael Vachuta.

Lidé z letiště ocenili, že herci a další členové štábu chápali problémy malých areálů, které mnohdy stárnou. Herečtí protagonisté byli vybráni podle toho, zda mají k létání vztah. Herec Jiří Schmitzer řídí malá sportovní letadla a také skáče. „Od doby natáčení se za námi byl asi desetkrát podívat, vždy přiletí letadlem, skočí si a letí domů. Přistává 
v Nesvačilech u Benešova," vypráví Michael Vachuta.

K roli přistoupil zodpovědně herec Miroslav Etzler, který nechtěl být dublován při seskocích, proto prodělal na letišti základní parašutistický výcvik. O seskok s padákem projevila zájem herečka Zuzana Norisová, která v inscenaci hraje dopravní policistku. „Skákal jsem s ní tandem, vůbec se nebála, byla 
v pohodě. Atmosféra strhla 
i další, aby si to vyzkoušeli. Skočil si herec Vilém Udatný nebo Vilma Cibulková, která dojížděla za Etzlerem," vzpomíná Michael Vachuta (51).

On i další lidé se těšili na pokračování inscenace, ale zřejmě proto, že nebyla tolik divácky úspěšná, tak se dalšího natáčení nedočkali. Jaroslav Kryštof, který byl v roce 2006 předsedou družstva Air Servis, poznamenal, že byly napsány další dva díly, ale Česká televize peníze na natáčení neuvolnila.

„U prvních dílů jsem filmařům dělal poradce, bylo nás víc. Scénář byl tak dobře napsaný, že filmaři rady nepotřebovali, jen jsme dohlíželi, aby se tam neobjevily nesmysly z amerických filmů – třeba, že se mění motor za letu," směje se Jaroslav Kryštof, kterému bude zakrátko sedmdesát let.

Výsledná podoba inscenace se mu líbila, protože se hlouběji zabývá problematikou fungování aeroklubů a malých letišť.  Letounem, který ve filmu „hraje" nejvíce, je stroj AN-2. Dále se v ději objevuje několik ultralightů.

Kromě letiště filmaři zavítali do blízkého Bavorova. Tam vznikla  scéna u bazénu u rekonstruovaného domu. „Dům patří kamarádovi Olegu Dvořákovi, který je kapitánem ČSA. Ve filmu tam přijde někdo na návštěvu a skočí do vody," popsal Jaroslav Kryštof.

V inscenaci se objevuje krajina u Bavorova a Strunkovic, mosty přes Blanici a kousek děje vznikl v Prachaticích. Herec Jiří Schmitzer láká psa do auta a hovoří na něj německy. V záběru jsou poznat Křišťanova ulice, náměstí, radnice a parkoviště před fotbalovým stadionem.

Štáb si pochvaloval nejhezčí exteriér života

„Pohyb ve vzduchu jsem považoval za dobrý tak pro ptáky a časem jsem ho považoval za nepřijatelný. Nefungoval v tom ani tak strach, jako jakási obdoba klaustrofobie, zkrátka nebylo to nic pro mě," říká scenárista filmu 
o létání a letcích Písečák Karel Čabrádek.

Co ho dovedlo k tomu, že napsal, jak říká, jakousi leteckou romanci, jak to kdosi nazval, dokonce dvoudílnou, a to ještě další dva napsané díly zůstaly v talonu?

„Na krásné letiště ve Strunkovicích nad Blanicí, jaká malovával Kamil Lhoták,  jsem se dostal čistě náhodou. Dojem na mě neudělalo jenom letiště, ale parta lidí, kteří na rozdíl ode mě pohyb ve vzduchu milují a byla to jedna z mála odlišností, co mezi námi byla. 
A mně začalo vrtat hlavou, proč se v tom lišíme – a co na tom létání je, že ti hoši tomu takhle propadli. To byl zásadní nápad pro vznik Božího pole. Měl jsem ještě alternativní titul Pastvina bláznů – tak staří Řekové nazývali moře, myslím, že to má určité metaforické konsekvence," vzpomíná scenárista Karel Čabrádek.

Příběh přišel až později, když s Jiřím Bednářem, který pak byl dramaturgem a jedním z herců v menší roli, na letišti bydleli, pozorovali cvrkot, chodili s piloty do hospody. Karel Čabrádek pak do těch letadel i párkrát vlezl 
a svezl se nahoru nad Bavorov a Prachatice.

„Příběh se pak nabídl sám 
z toho, co jsem všechno vyslechl, byť to není něco, co by se zrovna stalo, ale zrovna tak by se to stát mohlo. Odpověď na základní otázku, proč tihle blázni nasedají na ta éra a míchají se mezi čápy, jestřáby, slavíky a mořské orly, jsem možná ani dvěma díly toho televizního filmu nezodpověděl, a oni  sami to totiž taky říct neumí – a to ne proto, že by byli pomalejší na myšlení, ale ono to ani nějak nejde, pomineme-li nějakou patetickou nejapnost," podotýká scenárista.

Řídit letadlo pochopitelně nemůže každý, jako je to třeba na silnicích. „Tihle moji kamarádi je umí navíc i stavět. Jeden z nich, Olin D., má právě v jednom pokoji svého domku rozestavěný dvouplošník 
z dob před 2. světovou válkou. Jsem zvědavý, jak ho bude z té cimry vytahovat, přišlo mně to jako záležitost na úrovni Foglarova ježka v kleci. Olin ostatně s ničím nedělá problémy, režisér Viktor Polesný to zjistil velmi brzy, a tak mu dal i hereckou roli a lepšího by asi nenašel. A nakonec z té party hráli všichni," vzpomíná Karel Čabrádek.

V dobrém světle se ale podle něj předvedla i druhá strana: Jiří Schmitzer v kokpitu nemusel mít dubléra, ještě dnes si občas do Strunkovic zaletí ze svého mateřského letiště. Miroslav Etzler (a několik lidí ze štábu) si udělal parašutistický kurz a jeho první seskok je do filmu i zakomponován.

„Když se štáb České televize před osmi lety na letišti nad Blanicí loučil, většině televizních žen kanuly slzy. A padala upřímná slova o nejhezčím exteriéru jejich života. Všechny  se samozřejmě během natáčení „svezly nahoru", byť třeba jen v robustní AN 2, takže možná nějak mohou přispět k tématu, co je tak dráždivého na tom létání," říká Karel Čabrádek

„Jistě, může se říci, že létat není zase nic až tak extra. Každý rok i z řad čtenářů jich létá spousta, ať už služebně, či na dovolenou. Mnohdy je „vezou" v uniformách ČSA i někteří, co se podíleli na Božím poli coby piloti, servis i účinkující. To však neznamená, že už je na malém pošumavském letišti neuvidíte –  a to právě souvisí s otázkou, co je na tom létání…" uzavírá scenárista.