Nikoli nadarmo se říká, že nejvíce zaměstnaní jsou důchodci. Ne všichni, ale 70letý Lumír Vozábal žijící ve Volarech na Prachaticku je toho důkazem. „Třináct let jsem vdovec, takže sám si peru, sám si vařím, sám si peču. Ale to jsem se naučil už na škole a během života svobodného mládence na Šumavě,“ ujišťuje sympaťák, který od dětství rád pozoroval ptáky. „Ornitologii se soustavně věnuji od roku 1975 po přestěhování na Šumavu, o čtyři roky později jsem získal licenci kroužkovatele.“ Touha zapojit se do ochrany přírody se mu záhy splnila a začal dělat dobrovolného strážce v CHKO Šumava.

Po pěti letech ve volarské základní škole přesídlil pan učitel do domu pionýrů a mládeže. Ale už za rok se stal vedoucím oddělení přírodních věd v okresním domě pionýrů a mládeže. Po jedenácti letech v Prachaticích se vrátil do školy, a to do Strunkovic nad Blanicí. I to byla velmi zajímavá štace, neboť musel zvládnout též předměty, které původně nestudoval. Ale takový je život, dělat co je třeba. Kromě přírodopisu a základů zemědělské výroby, tzn. pozemků, dvanáct let rozšiřoval žákům obzory v chemii, zeměpise, dějepise, vyučoval výtvarnou výchovu i tělocvik. Volarská škola, v níž začínal, nakonec završila jeho profesní dráhu a kruh se uzavřel. Někomu neprospívá měnit místa, ale Lumír je povaha dobrodružná. „Pro mě to bylo velmi přínosné, protože jsem nemohl tak zvaně usnout na vavřínech, ale dál se vzdělávat. Motivovalo mě další prostředí, kolegové, vždy jsem něco nového přinesl i nasál,“ rekapituluje po letech.

Ve svém. Martina Lálová v čalounické dílně v Úsilném.
Martina Lálová: Mám ráda neobvyklé kousky

Z oblíbených dětských zájmů se staly celoživotní koníčky. „Každé prázdniny jsem rád trávil v Bechyni u babičky. S rodiči jsme objížděli hrady a zámky. Bylo mi deset, ještě nebyla napuštěna orlická přehrada a my jsme šli ze Zvíkova na Orlík kaňonem podél Vltavy. Byla to nádhera, kolem vysoké skály, to už nikdo neuvidí. Byl to jeden z mých největších zážitků,“ popisuje zdatný cestovatel, který se s žáky a mládeží vypravil na exkurze i do Bulharska, Rumunska, Maďarska, Rakouska, Itálie a v rámci postgraduálního studia poznal, jak to vypadá za polárním kruhem. Po listopadu si dal za úkol navštívit všechny státy Evropy, plán má splněn na 70 %. „Patnáct let jezdím s jednou cestovkou obdivovat hrady a přírodu. Protože přes šedesát let fotím, vše si tak mohu připomenout, i při cestovatelských přednáškách a promítání.“

STÍHÁ HODNĚ AKTIVIT

Rád sám cestuje po Česku a fotí skalní útvary, nejvíce ho táhnou žulové kameny a lákají zarostlé hradní zříceny v lesích bez davů. Jezdí cíleně a zajímá ho, na čem stojí a z čeho jsou postaveny. „Šutry“ má rád odmala. „Z dolů u nás na Slavkovsku se vyvážela hlušina na lesní cesty a tam jsem našel první ametysty. Na poli se dala nalézt karlovarská dvojčata, což jsou srostlice dvou krystalů živce v žule.“

Lumír má mnoho zájmů, sbírá také brouky. „Zaměřil jsem se na hovnivály, vyměňuji je, pátrám po nich v zahraničí. Například u bulharského Nesebaru lidé koukali, když jsme se prohrabovali v oslím trusu a hledali vrubouny.“ Od vzniku Šumavského pipe clubu v Prachaticích je jeho členem. „Při této společenské záležitosti se my dýmkaři scházíme už 26 let.“

Žena vstoupila do nejpřísněji chráněného území NP Šumava a svůj prohřešek zveřejnila na instagramu.
Fotky z jezírka Chalupské slatě vyjdou draho, pokuta může jít do mnoha tisíců

V letní sezoně pracuje Lumír na Informačním středisku Idina Pila na Šumavě u Zátoně pod Boubínem. „Je pro mne potěšení potkávat se s lidmi. Do loňska jsem byl také průvodcem při sjíždění Vltavy od Soumarského mostu. Od dětství rád rybařím, samozřejmě s povolenkou. Mohu při tom i pozorovat a fotit ptáky. Musím se pochlubit pátou generací rybářů, počínaje mým dědou. Sedmiletá vnučka Beáta chodí s tátou, i tříletý vnuk Filip s nimi umí posedět. Ryby většinou pouštím, ale rádi je i jíme,“ vyznává se. Ostatně láska ke zvířatům nevede jen přes talíř, Lumír choval ještěrky, hady, velké pavouky.

Jako člen Jihočeského ornitologického klubu mívá plné ruce práce na dětských táborech za Novou Pecí, kde ukazuje odchyt a kroužkování ptáků, nebo na četných akcích, při vítání ptačího zpěvu, vycházkách s pozorováním ptáků, při jejich sčítání…

V Kamenném Újezdu díky soutěži přibylo několik desítek sněhových obyvatel.
Soutěž o nejkrásnějšího sněhuláka zná své vítěze

„Člověk musí chtít najít si radosti i v nesnadné kovidové době – bydlím na samotě u lesa a do něj mi nikdo nezakáže chodit. Kvůli kolenům jsem opustil sjezdovky. Běžkuji a chodím.“

Jelikož se blíží vyhlášení 21. ročníku soutěže Foto na provázku ve Strunkovicích, musí Lumír pečlivě vybrat deset jakýchkoli skvělých fotek a jednu tematickou, jež bude soutěžit anonymně. Předloni zvítězil jak u poroty, tak návštěvníků v tematickém okruhu architektura.

Také natáhl plnicí pero, což k jeho generaci patří, a začal zaplňovat album Dědečku, vyprávěj. „Hrabu se s bratrancem v rodokmenu po linii otce, s kamarádkou po linii matky. Škoda, že když jsme se měli koho zeptat, nechtěli jsme a teď musíme vše pracně hledat,“ postesknul si Lumír Vozábal. Také ví, že díky výchově rodičů i lidem, kteří ho ovlivnili později, si uměl poradit v přírodě i životě.