Po vyučení proto paní Nachlingerová pracoval na statku v Libějovicích. „Byla jsem v kuchyni k ruce paní domácí. Sice byla Němka, ale byla moc hodná,“ vzpomíná. Všechno zničil rok 1942, když jí v říjnu přišla pozvánka na pracovní úřad v Českých Budějovicích. V té chvíli bylo jasné, že doma dlouho nezůstane a minulý týden 22. října to bylo 73 let od chvíle, kdy musela stejně jako tisíce jiných do Německa na práci. Přes všechny snahy svého zaměstnavatele odjet musela. Spolu s dalšími švadlenami měla pracovat v továrně v Langenbielau. „Když nás povolali, bylo to strašné. Na vlakovém nádraží v Českých Budějovicích jsem tehdy viděla tatínka poprvé brečet. Já jsem před ním neplakala. Až když jsem nastoupila do vlaku a zjistila, že nikoho neznám, že jedu do neznáma a že nevím, kdy se zase vrátím,“ třese se jí hlas i po třiasedmdesáti letech. Pracovat měla do konce války a nikdo tehdy nevěděl, jak bude dlouho. Dodnes si také vybavuje, že jejich vlak odjížděl v pět hodin odpoledne a bylo v něm okolo stovky žen. Asi dvě desítky byly právě z okolí Českých Budějovic.

Do Langenbielau paní Nachlingerová vůbec nedojela. Cestou se totiž zjistilo, že švadleny vůbec nepotřebují a vlak byl nasměrován do Ludwigsdorfu. Tam s dalšími stovkami žen musela pracovat v muniční továrně v třísměnném provozu. „Vyráběly jsme miny. Kolik nás bylo, vůbec nevím, jen si dodnes pamatuji svoje číslo 1073,“ vypráví a ukazuje číslo na jednom z dokumentů z doby druhé světové války, které si dodnes schovává. Práce to prý nebyla těžká, ale zdraví zrovna neprospívala. Zalisovávala jednu z částí miny. Dodnes pořádně neví jakou. Na pokoji byla s dalšími jedenácti ženami. Za ty dva roky práce v Ludwigsdorfu se z nich staly kamarádky. Dokonce se setkávaly ještě dlouho po válce s celými svými rodinami. „U jedné z nich z Českých Budějovic pak můj manžel bydlel v době, kdy tam pracoval. Ona byla starší a byla to spíš taková moje druhá máma,“ vzpomíná.

Paní Nachlingerová pracovala jako „totálně nasazená“ v uvozovkách jen necelé dva roky. Mohla se totiž vrátit, když se sestra její kamarádky, s níž byla na cimře, nepohodla s paní domácí a dobrovolně podepsala práci v Ludwigsdorfu.

„Chtěla tam, protože nikoho jiného neměla, se statkářkou se nesnášely. Když tam přijela, mě propustili domů,“ popisuje své vysvobození v září roku 1944. Bylo to zrovna v době, kdy paní Nachlingerové střelný prach, který zalisovávala, poranil prsty na ruce. „Kamarádka plakala, já byla ale moc šťastná. Sotva se mi prsty trochu zahojily, jela jsem domů,“ popisuje. Hned tři dny na to ale musela nastoupit do práce v Libějovicích na místo, odkud sestra její kamarádky utekla. Měla se stát pomocnou sílou v kuchyni. K tomu ale nedošlo a stala se dělnicí v šicí dílně, kde spravovali oblečení studentům tamní církevní školy.

Práce se v té chvíli už krátila jejím kamarádkám v Ludwigsdorfu. Z muniční továrny se jim podařilo před postupující frontou utéct v lednu 1945. „Jestli si to dobře pamatuju, kromě dvou, které tam zahynuly, se vrátily všechny,“ říká. Ona sama pak s prací v Libějovicích skončila v dubnu 1945.

Dva roky trvalo, než si vzala svého Ludvíka, s nímž se seznámila krátce před odjezdem na práci. Ten musel po válce ještě na pět měsíců na vojnu. A když se v prosinci 1946 vrátil, hned si společně jeli do Českých Budějovic nakoupit látky na svatební oblečení, které si sami ušili. Budoucí manžel byl také krejčí. Svatbu měli 1. 2. 1947.