Patnáctý ročník setkání dřevosochařů bude po dnešku definitivně patřit minulosti. Zbudou na něj vzpomínky a sedm nových dřevěných soch. Čtyři vznikaly v městském parku po celý uplynulý týden, tři pak ve středu odpoledne při ukázce rychlořezby.


A všechny mohli vidět zájemci od první chvíle. „Byli jsme tu i loni. Masaryk se mi moc líbí, je to vynikající, skoro hodinářská práce. Vyniká každý detail, oči, vousy. Až bude socha ve škole, určitě se tam budeme chtít podívat," podělil se o své dojmy František Panýrek z Vimperku, který se na práci řezbářů přišel podívat i s vnučkou Terezkou. „Líbí se mi ten šnek, určitě by byl moc hezký na zahradě," řekla Terezka, která po prázdninách půjde do druhé třídy Základní školy T. G. M. v parku, takže bustu prezidenta Masaryka bude mít před očima takřka každý den.


Autorem busty je Radek Smejkal. „Jsem pořád spíše začátečník, takže to beru jako výzvu vytvořit obličej tak, aby lidé poznali, o koho se jedná," říká a pro jistotu ještě do dřeva vyřeže jméno našeho prvního prezidenta. "Tím bude bez debat, o koho se jedná. Včera mne tu dostal asi pětiletý chlapeček, který se mne přišel zeptat slovy: Pane, pane, bude to prosím vás Tomáš Garrigue Masaryk nebo Lenin? Říkali jsme si, že ho nejspíše někdo navedl a pak se z dálky bavil, jak zareaguji. Takže pro všechny případy tam nápis se jménem bude," směje se Radek Smejkal.


Mezi letošními účastníky setkání byli i dva, kteří stáli u zrodu této tradice ve Vimperku. Jedním z nich je Tomáš Indra. „Začínali ještě ve spolupráci s bývalou lesnickou školou a tehdejším jejím ředitelem. V rámci euroforestu se pořádala i dřevorubecká soutěž. Bavili jsme se o tom, že jezdíme dělat sochy na Křivoklát a bývalého ředitele to zaujalo a nabídl nám, jestli bychom nechtěli přijet i do Vimperku jako doprovodná akce k dřevorubecké soutěži. Slovo dalo slovo a tím tohle setkání ve Vimperku vlastně začalo," zavzpomínal Tomáš Indra.

"Za těch patnáct ročníků už byla celá řada zajímavých témat, ať už to bylo výročí Rožmberků, Zlaté stezky, první písemné zmínky o Vimperku a podobně, těžko říct, který ročník byl vyloženě nejlepší nebo nejzajímavější. Každý rok je jedinečný, spíš záleží na počasí a na partě, která se dá dohromady," dodal.

I letos byl o práci dřevosochařů zájem. A nechyběly ani zvídavé otázky, byť se některé z nich často opakují. "Když sem lidi přijdou, jsou to většinou ti, které to opravdu zajímá, nebo mají volno a o akci vědí. Je docela hezké sledovat, jak se tu střídají důchodci s vnoučaty, pozdraví se s tím, že mají taky službu na hlídání, obejdou tu park a zastaví se u nás. Ti mají většinou i čas, takže se na ledacos vyptávají. Hodně jsou to takové ty klasické otázky, co to bude, jaké je to dřevo, jestli je tvrdé nebo měkké, jak dlouho nám to bude trvat a tak," říká Tomáš Indra.

A nouze nebývá ani o nejrůznější reakce na vytvářená díla. "Tuhle mne rozesmála jedna paní, chvíli se dívala na toho mého skláře, pak se začala smát. Tak jsem se jí ptal proč a ona, že jí to úplně něco připomnělo. Mne by to ani nenapadlo, ale asi si v tom každý najde to své," směje se Tomáš Indra.


Druhým z autorů, který byl u setkání od počátků, je Milan Klement. „Mne hlavně překvapilo, že je to letos už patnáctý ročník. Myslel jsem si, že je jich méně, ale ten čas strašně letí. Když jsme sem přijeli poprvé, říkali jsme si, že to bude ostuda. Nad ulicí visel veliký poutač Dřevosochaři na Vimperku. Ale my jsme hlavně řezbáři, byť výsledek bývá velmi podobný. Asi jsme tu zase až tak velkou ostudu neudělali, když nás pozvali za rok znovu a znovu a letos je to popatnácté. Takže je to určitě hodně příjemné zjištění," připustil Milan Klement.

Čtveřice řezbářů a dřevosochařů Radek Smejkal, Milan Klement, Tomáš Indra a Janek Paďour tvořila sochy v městském parku u Volyňky před zraky místních i návštěvníků Vimperku od pondělka. Výběr tématu, který následně přetvoří do hotové sochy, ponechali letos organizátoři čistě na účastnících setkání. A cesta k nápadu vede někdy opravdu různě. „Já jsem pořád nevěděl co, a pak jsem mluvil s jednou místní paní o tom, že se ve Vimperku současně s námi koná i sklářský workshop. Tak jsem si řekl, že udělám prvního skláře. Představoval jsem si, jak asi mohl vypadat. Asi dal do ohně sklovinu, což je jedna část sochy. A protože nikdo už neví, jak vypadal, udělal jsem jen takovou masku, takového trochu čertíka," říká Tomáš Indra.


I v umění může platit, že kdo dříve přijde, ten má právo lepšího výběru, v tomto případě dřeva, ze kterého bude tvořit. „Letos jsme dostali volnou ruku. Zbyl na mne tenhle špalek, myslel jsem si, že to bude jednoduché, ale je to jinak. Dřevo je tvrdé a musím hodně ubírat. Kolegové byli zkrátka rychlejší, vybrali si ty menší a na mne zkrátka zbyl tenhle. Tak to bývá, když člověk zaváhá," přiznal Milan Klement. Jeho kolegové tvrdili, že i před nimi tajil, na čem vlastně letos pracuje. „Vytvářím vrhače ohně. Kolegové sice říkají, že jsem jim nechtěl říct, co to bude, ale spíš mi to asi nechtějí věřit. Občas si ze sebe děláme legraci, práce pak rychleji utíká," dodal.