To potvrdila i Marie Hodinová, která pochází z Lažišť. Kratušín je jejím domovem ale už šedesát let, sem se totiž přestěhovala za svým manželem a jeho rodiči v roce 1951. Do Kratušína jste se přivdala, pamatujete si ale ještě na to, jaké bylo vaše dětství v nedalekém Lažišti? Samozřejmě, že si na dětství a mládí pamatuji. Bylo ale především o povinnostech. Práce jsme měli vždy hodně, já jsem totiž vyrůstala v rodině hospodáře. Po jaru jsme tak museli štípat a nosit dříví do kuchyně, starat se o husy a podobně. A když nás rodiče nezastihli přímo, vždy nám na stole nechávali vzkaz, na kterém byly napsány všechny naše povinnosti. Když jsem byla větší a splnila si úkoly, mohla jsem také vyrazit na zábavy. Pamatuji si, že mi tatínek dával na vstup pět korun. A když měl dobrou náladu, někdy přihodil i korunu na nějakou tu limonádu (smích). Chodila jste na zábavy jen ve vaší obci, nebo jste zavítala také na ty přespolní? Ještě s dalšími jsme chodili také do Zábrdí. Zábavy bývaly tam, kde jsou dnes betlémy. Jinak byly také v Drslavicích a dalších okolních vesnicích. Potkala jste se na jedné takové zábavě i s vaším manželem? S mým manželem jsme se znali dlouho, byli jsme přátelé. Stejně jako s ostatními obyvateli žijícími v okolních obcích. Často jsme se nescházeli jen na zábavách, ale pravidelně také v neděli v kostele. Musím říct, že v tom je oproti dnešku veliký rozdíl. Dříve tady byla spousta lidí, kteří drželi pospolu. Když se něco stalo, chodilo se po sousedech, aby se pomohlo. Když jste se přestěhovala do Kratušína, změnil se váš život výrazně? To určitě ne, šla jsem z hospodářství do hospodářství. Povinnosti tak byly vesměs stejné. A dokonce i když jsme měli děti, vyrazili jsme občas s manželem ještě na zábavy. Tedy do té doby, když nám je ještě mohli pohlídat rodiče. Pak už to bohužel bez hlídání nešlo, neměli jsme čas. A tradiční zábavy s válkou stejně poté skončily. Když Kratušín zabrali Němci, člověk nemohl mít pomalu ani večer rozsvíceno, natož aby se někde tančilo. Pamatuji si také na den, kdy naši obec osvobodili Američané. Mnoho obyvatel je přišlo vítat a menší děti byly dokonce za družičky. Celý život jste tedy pracovala v hospodářství? Ano opravdu celý. Práce bylo dost doma, i v JZD, které u nás bylo. Když jsem tam pracovala, velmi se utužil můj vztah s ostatními lidmi v obci. Někdy doopravdy hodně. Předtím, než JZD založili, měl každý svou domácnost a jak se říká, do talíře jsme si zas tak neviděli. Potom se to ale změnilo a my ženské jsme si povídaly snad o všem. Získala jsem tady takové kamarádky, že i dnes se stále vídáme. A na naše setkání máme vyhrazené také dny. Navštěvujeme se při oslavě narozenin. Společně posedíme a poklábosíme. Dnes už tedy nejčastěji o tom, co nás bolí (smích). Pochopitelně, že poté následuje naše největší radost, a to děti, vnoučata a pravnoučata. Měla jste a máte nějaký koníček, kterému se věnujete ve volném čase? Jinde se v zimě pletlo, ale to jsem se já bohužel nikdy nenaučila. Když byl čas, zašívala jsem oblečení. Ráda jsem ale sáhla po dobré knížce, a to dělám i dnes. Mojí nejoblíbenější autorkou je Vlasta Javořická. Hodně knížek jsem si přečetla také od Karla Klostermanna. Co jsem si užívala, byli naše výlety se Svazem invalidů, který jsme si s obyvateli z okolních obcí založili. V každé obci máme člena. Naposledy jsme pak byli na Boubíně, kde se mi velmi líbilo. A tímto výletem se mi splnil sen. Na Boubíně jsem totiž naposledy byla jako mladá holka a moc jsem se sem chtěla vrátit. Chtěla jsem vidět, jak se Boubín změnil. A změnil se hodně? Ano, co si pamatuji, stromy v době mé poslední návštěvy nebyly tak husté. A hodně vyrostly. Pro návštěvníky je ale rozhodně velké plus, že i přístupová cesta je mnohem schůdnější. A to i k zámečku, na který jsme při našem výletu nezapomněli. Když se vrátím k mému volnému času, hodně ho dnes vyplňují moje pravnoučata. Bydlím s mladším vnukem, takže s jeho dětmi trávím doopravdy hodně času. Pravnoučata jsou prostě můj život. A co celkový vzhled obce, je dnes hodně jiný? To si nemyslím, přijde mi, že se to u nás moc nezměnilo. Vzpomínám si ale na požár, který v sedmdesátých letech minulého století postihl hned dvě obydlí. A nebýt toho, že mé dcery byly dobrovolné hasičky a hodně při něm pomohly, mohl se dostat až k nám. To se naštěstí nestalo, bála jsem se ovšem hodně. A co se týká cizích lidí, ani ti se sem moc nepřistěhovali, takže můžu říct, že většinu obyvatel stále znám. A někdy se s nimi vídám, třeba o Vánocích při slavnostním rozsvěcení stromečku, kde jsme si poslechli známé vánoční koledy. S ženskými jsme se vídala zase v hospodě. Když byla ještě otevřená po celý den, měly jsme k setkání vyhrazené dopolední čtvrtky. A bylo jedno, jestli vedle nás seděly třeba třicátnice. Všechny jsme si skvěle rozuměly, takže věkový rozdíl jsme vůbec nepocítily. A aby také ne, vždyť ženské mají podobné trápení či radosti. Dnes už je ale hospoda otevřená jen v odpoledních hodinách, takže jsme společné chvilky hodně omezily.