Doma je na dětském oddělení. Zrovna tato specializace pro ni byla dle jejích slov jasnou volbou. „Od mala se motám okolo dětí, ať je to dětský aerobik, který mamka trénuje, v rodině jsem hlídala všechny mladší příbuzné a mám o dvanáct let mladší sestru,“ prozradila Jana Hrubá.

Být dětskou lékařkou je podle ní nejhezčí povolání na světě. „Chodíme k nově narozeným miminkům. Když je člověk prohlédne a je vše v pořádku, má to štěstí říct rodičům, že jim gratuluje ke krásnému chlapečkovi nebo holčičce, tak i ti tatínkové bývají dojatí a potlačují slzy. To je takový kouzelný okamžik,“ smála se sympatická lékařka. Tím dalším důvodem je dle jejích slov rychlá regenerační schopnost dětí. „Jeden den přijde schvácené, vyzvracené, nebo dušné dítě a za tři až čtyři dny odchází, skotačí a ve dveřích nám mává,“ vyprávěla. Pomáhá dle jejích slov i prostředí oddělení, které je uzpůsobené právě pro malé pacienty. „Máme tu různé obrázky, skoro všichni máme haleny s dětskými motivy, aby se nás děti nebály, sestřičky jsou úžasné,“ chválila své kolegyně Jana Hrubá.

Ta už ve dveřích musí poznat, jaký pacient jí vchází do dveří. „Nejhorší jsou děti mezi dvěma a třemi roky. To musíte poznat, jestli je to dítě, které na vás sice po očku kouká, ale nechá se ukecat. Mám takovou zkušenost, že na takové děti se musí hezky mluvit, všechno jim vysvětlit, ukázat jim to, nespěchat. Pak jsou ale děti, které už ve dveřích řvou jen proto, že jednoduše přišly do cizího prostředí. Těm nemá cenu něco vysvětlovat, tam je potřeba udělat, co nejrychleji všechna vyšetření a dát ho zpět mamince,“ podělila se Jana Hrubá o své zkušenosti s tím, že velmi důležitá je spolupráce s rodiči. „Nejhorší pro ně je vzít jim dítě a něco s ním dělat. Oni nevědí, co s ním děláte, a jsou vystresovaní. Je třeba jim proto vše vysvětlit – co se děje, proč se to děje, co jejich dítěti budeme dělat, pak stanovit diagnózu a plán jak je budeme léčit,“ uvedla mladá lékařka.

Doplnila, že v létě chodí dětští pacienti do zdejší nemocnice nejčastěji s úrazy, zvracením, průjmy a poštípáním, v zimě pak s respiračními problémy, záněty průdušek a hrtanu.

Jak hodnotí jindřichohradeckou nemocnici? „Přestože se mi občas stýská po Náchodě, tak jsem si polepšila,“ řekla bez rozmýšlení. „Mám zkušenosti ze tří nemocnic, z Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde jsem byla na stáži, z okresní nemocnice v Náchodě a jindřichohradecké nemocnice. Všechny tři jsou diametrálně odlišné, ale péčí o pacienty srovnatelné. V nemocnici v Jindřichově Hradci je to pro mě více pohodové. Mám dobrého šéfa, hodně se tu domlouváme, mám méně služeb. V Náchodě jsem sloužila osm čtyřiadvacetihodinových služeb měsíčně, protože nás tam bylo málo lékařů, tady jich mám jen pět za měsíc vzhledem k většímu počtu kolegů a taky sloužícím externistům, na všem se dá navíc domluvit. A co se týče kvality? Ta je podle mě všude stejná. Péče je tu dobrá, máme hodně moderních přístrojů. Základní diagnózy se stanoví tady, a když už jde o nějakou perličku, posílá se buď do Nemocnice v Českých Budějovicích, nebo do Fakultní nemocnice Motol v Praze. To je centrum pro celou republiku,“ uzavřela povídání.