Třiatřicetiletá Tereza Kopecká (rozená Šedivá) pochází z Tábora, posledních sedm let ale žije se svým manželem Lubošem v kanadském Vancouveru. V Táboře nejprve vystudovala střední zdravotnickou školu, na kterou pak navázala vysokoškolským studiem speciální pedagogiky v Hradci Králové. Tam se také seznámila se svým budoucím manželem.

LIDÉ 2020

Už v Čechách přitom oba trávili takřka každý víkend výlety do hor. U Terezy se na tom nejspíš podepsalo dětství strávené mezi skauty. „Nikdy jsem nebyla ten typ holky, co vyráží na diskotéky. Víc mě lákala příroda a hory, vyrážela jsem s klukama na pravidelné čundry.“

A co je přivedlo na nápad, vyrazit do Kanady?

„Jednu dobu kolem nás začali všichni naši vrstevníci najednou mít děti a hypotéky. My jsme to ale zatím nechtěli. Oba milujeme cestování a hlavně výlety do hor, proto jsme se rozhodli vyrazit právě tam,“ vysvětluje.

V roce 2013 se jim jejich sen splnil a po dokončení studií oba skončili v kanadském Vancouveru, kde si našli bydlení i práci a postupně začali poznávat okolní hory. „Každý víkend jsme vyráželi do okolí, nachodili spoustu kilometrů a po třech letech se i podívali zpátky domů do Čech.“

Už tehdy ale začali uvažovat nad tím, podívat se i někam jinam. Původně plánovali cestovat po Jižní Americe. Pak ale objevili Pacifickou hřebenovku – téměř 4300 kilometrů dlouhou trasu od hranic Mexika po hranice Kanady.

„S nápadem na zdolání Pacifické hřebenovky přišel Luba, oběma nám tak nasadil do hlav pěkného brouka,“ vzpomíná Tereza Kopecká. I tak ale ještě trvalo několik let, než se z nápadu stal plán a než začali s jeho přípravou. Nebyla zrovna jednoduchá, nakonec se jim ale podařilo našetřit dost peněz na to, aby si oba mohli dovolit několikaměsíční putování po horách. Na půlroční cestu spořili rok a půl, vyšla je na 320 tisíc korun. „Když se na to podíváme zpětně, nelitujeme ale ani jediné z nich.“

Po řadě peripetií nakonec 12. dubna 2019 vyrazili. Před sebou měli cestu dlouhou přes čtyři tisíce kilometrů. Trvala jim rovných 170 dní, tedy necelý půlrok.

„Vše, co potřebujete, si nesete na zádech. Naštěstí jsme oba měli dobrou průpravu. Ale i tak jsme museli oba hodně přemýšlet nad tím, co si sebou máme vzít a jestli ta která věc není vlastně zbytečná. Každý kilogram se totiž na tak dlouhé trase pořádně pronese.“

Denně ušli ze začátku většinou kolem dvaceti kilometrů, postupně to zvýšili na zhruba padesát, existovaly ale také výjimky. V rámci otestování vlastních limitů zkusili čtyřiadvacetihodinový pochod, během kterého zvládli 88 kilometrů. „Ten se nám pak podařilo ještě překonat sedmadvacetihodinovým výšlapem, kdy padlo na jeden zátah 96 kilometrů. Sice jsme potom nemohli dva dny pořádně chodit, ale stálo to za to.“

Zároveň byly dny, kdy kvůli zranění či odpočinku zvládli ujít výrazně méně. „Některé dny jsme neušli vůbec nic. Říká se jim zero day. Během nich odpočíváte, většinou ve městě. To také musíte využít kromě odpočinku ke třem nejdůležitějším věcem – nakoupit jídlo, umýt se a vyprat si prádlo. Po pěti až desetidenní cestě je to v ten moment to nejdůležitější, na čem člověku záleží.“

Na cestě potkali sedmnáctkrát smrtelně jedovaté chřestýše, narazili také na stopy pumy a viděli několik medvědů. „Největší potíže nám ale – v kraji chřestýšů, medvědů a pum – působily vosy.“

Kromě nepříjemných zvířecích souputníků narazili také na řadu lidí, kteří jim pomáhali těmi nejrůznějšími způsoby. Ve městech šlo o možnost přespat u nich na zahradě nebo doma, příležitost se vysprchovat a najíst něčeho jiného než obvyklé ovesné kaše, sušenek či čínských polévek, kterými se sytili během cesty častěji, než by si sami přáli.

Během cesty si také odskočili na nejvyšší horu kontinentální Ameriky, pokud se nepočítá Aljaška - Mount Whitney s nadmořskou výškou 4 421 metrů. „Není to sice přímo na trase Pacifické hřebenovky, ale byla blízko a nechtěli jsme si to nechat ujít. Z tábořiště jsme vycházeli přesně o půlnoci a na vrcholu hory jsme stáli s východem slunce. Bylo nás tam patnáct a z toho šest Čechů. Východ slunce probíhal za absolutního ticha. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků naší cesty.“

Putování jim zpestřovali takzvané trail magic. Existuje totiž komunita lidí, kteří pro účastníky připravují během cesty různá překvapení. „Například přijdete po několikadenním pochodu na místo, kde vám uprostřed lesa úplně cizí lidé připraví hamburger nebo dají vychlazené pivo. Když už několik měsíců jíte hlavně bramborovou kaši, tak je takové překvapení k nezaplacení. Po týdnech v divočině je to takový malý zázrak. Co může být lepšího než horká čokoláda ve chvíli, kdy začne sněžit a vy jste celí promrzlí?“

Komunita nadšenců se takhle snaží lidem nelehkou cestu zpříjemnit, někdy se jedná o lidi, kteří ji kdysi v minulosti absolvovali, nebo se na to v budoucnu chystají. „Chystáme se na hřebenovku vrátit a právě takový trail magic připravit i pro ostatní.“

Kromě těchto akcí ještě existují takzvaní trail angels – „andělé cesty“. Ti zase pomáhají třeba s ubytováním ve městech. „Můžete se tak vyspat u úplně cizích lidí. Když jsem se jich ptali, jestli se nás nebojí, pustit si neznámé lidi do domu, jen odpověděli – ne, vy z hřebenovky nám nic neseberete, nikdo nechcete tahat cokoli navíc.“

Nabízí se i řada zajímavých srovnání. „Pacifická hřebenovka je tak dlouhá, jako trasa z Lisabonu do Moskvy. Převýšení trasy je stejné, jako bychom od hladiny moře vystoupali na Mount Everest sedmnáctkrát. To jsem se naštěstí dozvěděla až potom.“

Po 170 dnech dorazili plni emocí do cíle. „Radost, že jsme došli ve zdraví až na konec, střídal smutek, že je naše dobrodružství u konce. Byl to nádherný půlrok, během kterého jsme si vyčistili hlavu, nesčetněkrát sáhli na dno, posunuli své limity a zocelili náš vztah.“

O svém putování sepsala Tereza Kopecká knihu V horách sNím. Vyšla letos a zájemci ji mohou sehnat v nakladatelství Ossis. Kniha ale není klasickým průvodcem po Pacifické hřebenovce. „Je to deník cesty manželského páru. Odkrývám v ní i osobní věci, i ty ne zcela příjemné,“ uzavřela.