Přerostl ovšem do takové podoby, že dnes ji nejen Lenorští mohou vděčit za zrekonstruovaný pomník malíře a skladatele Andrease Hartauera. Díky její práci se ale také rozezněly dva lenorské zvony či se obnovila tradice řehtání.

Narodila jste se přímo v Lenoře? Zasloužila jste se o obnovu některých památek, jakých?
Jsem rozená Žlebačka, takže jsem se narodila za vodou (smích). Kromě dvou let jsem ale v této obci strávila celý život. Jinak k zájmu o kulturní život mám blízko proto, že jsem k němu byla vedená od dětství. Když byl tak po odsunu německých rodáků jedním občanem Lenory poškozený pomník Andrease Hartauera, jeho oprava se stala mým prvním cílem. Jenomže v té době na ni nebylo moc peněz, musela jsem tak řešit, jak pomník opravit levně a dobře. Což se mi nakonec podařilo. Nový pomník jsme v podstatě získali za knihu spisovatelky Tahedlové, kterou si za opravu pomníku vzal akademický sochař pan Pařík. Následně jsem se  zaměřila na dva lenorské zvony. Drásalo mi nervy, že se při pohřbu nezvonilo, ale houkaly sirény ve sklárně. Proto jsem na místní národní výbor předložila žádost o opravu zvonu na budově mateřské školy. S pomocí dalších lidí jsme ho tady mohli zprovoznit. Navíc se od devadesátého roku začalo zvonit elektricky. S tímto zvonem  se obnovila i tradice řehtání. Poprvé jsme šli čtyři, dnes už se řehtání zúčastňuje na třicet i čtyřicet dětí, které chodí po tři dny. Oprava se ale protáhla u druhého zvonu, který se nacházel v bývalém zámečku. Chybělo mu totiž srdce, jež se dlouhou dobu nemohlo najít. Proto jsem ho několik let nechala být. Mezitím jsem se tak po domluvě s občanským fórem zaměřila na opravu zdejšího pomníku padlých. Velké zastání jsem našla jak u národního výboru, tak i u mnoha občanů. Mezi nimi se totiž našlo mnoho sponzorů. Desku s nápisem jsme mohli nainstalovat v devadesátém roce.

Nakonec jste zprovoznili i druhý zvon, jak se vám to podařilo?
Jak jsem se již zmínila, druhý zvon se nacházel v budově bývalého zámečku. A když se tento objekt dostal do ruky soukromníka, řekla jsem mu, že když bude mít chuť, ať přijde a domluvíme se na spolupráci. Stále jsem věřila, že se srdce najde. A to se nakonec po zhruba roce také stalo. Tento zvon se rozezněl v roce 1995.

Po jaké době se tradice řehtání obnovila? A stála jste u obnovy ještě jiné?
Od padesátých let se řehtat nesmělo, takže se tato tradice obnovila po doopravdy dlouhé době. Jinak se spolkem žen jsme obnovili také masopust, který se u nás v současné době koná každý rok. Je to moc hezká záležitost. I když ze začátku občané nevěděli, co vlastně dělat. Za ty roky se to ale naučili a mohu říct, že na masopust se Lenora moc těší. Lidé na něj prostě čekají. Jako patří k naší obci pec a rechle, patří k ní rozhodně i masopust.


Měla jste ke kultuře vždy blízko?
Ano, měla. Doma jsem k tomu byla vedená. Například dědeček měl slavnostní řeč při odhalování pomníku Andrease Hartauera. Byl ale také mluvčím sklářů. Něco jsem tak po něm určitě zdědila (smích). Sama jsem kromě již zmíněného hrála i loutkové divadlo, se kterým jsem pořádala i nejrůznější zájezdy. Dostala jsem se až do okresního sboru.

V obci se pořádá mnoho zajímavých akcí, jaké se vám osobně líbí nejvíce?
Líbí se mi všechny. A to především z toho důvodu, že se na nich lidé dají dohromady. Jako třeba při slavnostech chleba. Mám ráda, když se Lenora sejde.

A co plánujete do budoucna?
Lenora patří farností do Horní Vltavice. Proto nebudu chybět na svěcení zvonu, které se tady uskuteční v květnu. Na to se moc těším. A protože organizuji  každoroční setkání rodáků, a to i v Horní Vltavici a Žlebech, odkud pocházím, plánuji i jejich návštěvu.