Mlýn stál v údolí Blanice odedávna. Obilí se v kraji moc nedařilo, a tak si mlynář vypomáhal malým hospodářstvím a občas i s koňmi v knížecích lesích nějakou tu korunu vydělal.
Blahobyt to zrovna nebyl, ale vyžít se s tím dalo. Mlynář, který neměl syna, pak pro svou nejstarší dceru našel ženicha od fochu, aby měl komu po generace držený mlýn předat. Jenže nebyla to šťastná volba. Byl-li mlynář živ, tak to ještě šlo, ale po jeho smrti začala živnost upadat. Nový mlynář si hleděl více skleničky než práce a po několika letech se začala do stavení vkrádat bída. Ani to však nedonutilo mlynáře k tomu, aby se sám přičinil a poctivou prací zajistil sobě i rodině slušné živobytí. Místo toho začal vymýšlet, jak bez práce přijít k penězům a dále moci vést zahálčivý život. Když se dozvěděl, že v lesích pod vrcholem Boubína žije stařec, který pomůže tomu, kdo se ocitl v nesnázi, neváhal a vydal se na cestu. V prostém dřevěném stavení pak lživě vyprávěl, jak mu mlýn vyhořel, a popisoval nouzi, která se vinou ohnivého kohouta na jeho rodinu snesla.
Stařec nic neříkal, otevřel starou truhlu a vysázel na stůl tolik zlatek, že by za to mlynář nejenom nový mlýn postavil, ale i nějaký ten dobytek pořídil. Mlynář jen tak na půl huby poděkoval a s radostí nad tím, jak starce lehce obelstil, se vydal k domovu. Na zádech ho příjemně tížil batoh s lehce nabytým jměním. V hlavě se mu honilo tisíce nápadů, jak si zařídit pohodlný a bezpracný život. Cesta ubíhala rychle, a vlastně jí moc nevěnoval pozornost. Pokračoval by nerušeně dál, kdyby se mu nezačaly boty bořit do bahnité půdy. Až v tu chvíli zjistil, že je uprostřed bažiny na zcela neznámém místě a propadá se hlouběji a hlouběji. Začal panikařit a snažil se dostat mimo zrádnou rašelinu, ale tím svou situaci zhoršoval. Vězel v bažině až po prsa, když uviděl větev seschlé olše. Snažil se k ní probojovat, ale pohyb mu znemožňoval batoh s podvodně získanými penězi, který se zdál stále těžší.
Po dlouhém váhání, kdy se téměř dotkl prahu smrti, shodil ze zad batoh, a ten ihned zmizel v hloubi močálu. Pomalu se doplahočil k dlouhé březové větvi a po ní na suché místo. Trvalo však ještě dlouhé hodiny, než se dostal do bezpečí a další hodiny hledal cestu, která by ho dovedla do míst, jež znal. Blížil se již večer, když se konečně ocitl ve vsi nedaleko mlýna. Tam však nebylo ani živáčka. Jen z údolí, kde stál jeho mlýn, se valil dým a plamen občas vyšlehl až nad les. Se zbytkem sil doběhl domů, kde se celá ves marně snažila uhasit ohnivého kohouta. Mlynář už jen mohl přihlížet, jak přišel o veškerý svůj i vyženěný majetek.
Mlynář se z tohoto zážitku nikdy nevzpamatoval. Jeho rodina odešla k příbuzným do vnitrozemí, ale on sám tu zůstal až do své smrti. Přespával v ruinách vyhořelého mlýna a špinavý a zanedbaný se jako pomatenec toulal po okolí a hledal onu zrádnou bažinu. Lidé se ho začali bát, a tak se každý místu, kde dříve vesele klapalo mlýnské kolo, vyhýbal, až k němu zarostly všechny cesty. Jak a kdy mlynář zemřel, nikdo neví a ani jeho žena či děti se nikdy do rodných míst nevrátily. Zůstaly jen zarůstající zbytky mlýna a pověst o torně plné zlatých mincí ukrytých kdesi v bahně.