Václav byl sedlák, tedy spíš sedláček. Tři krávy, trochu drůbeže, kousek lesa, nějaká ta louka a pastviny a směrem na Trhonín dva štráfky pole. Ani chudý, ani bohatý. Žil si dole pod kostelem v poklidu a spokojeně.

Jenže před půlrokem se roznemohla nejmladší ze tří dcer a ač dělali co mohli, nikdo si s tím stonáním neuměl poradit. Už to vypadalo tuze zle a Václav každé ráno, dřív než šel za prací, spěchal do kostela a před sochou svého patrona, svatého Václava, prosil Krista o smilování.

A snad, že tak vytrvale, den co den, vyzýval nebesa k smilování, Anička se nejprve zvedla na lokty, pak se usmála a nakonec řekla, že by si dala tvarohovou buchtu.

Václav věděl, co se sluší. Zašel za farářem a poptal se, jak by mohl kostelu prospět. Samo sebou, něco dá na chudé, ale tak nějak by rád, aby tu z vděčnosti něco natrvalo zůstalo.

Farář přemýšlel a pak opatrně, ze strachu, aby moc nepřestřelil, pravil, že by bylo zapotřebí nového zvonu. Ten starý je křáplý a zvoní-li, je to spíše pro smích a ostudu, než na povznesení duše.

Václav na to, že kostel obdaruje, což to platí. Ale zvon? To bude ještě muset probrat doma se ženou.
Jenže, když přišel domů a viděl Aničku, jak se jí vrací síla i barva do tváře, nemeškal, zajel do Vimperka a že nabídne vrchnosti kus lesa k prodeji. Zbytek snad někde sežene. Avšak i vrchnost měla uznání, a tak kníže se jen optal, kolik že na zvon potřebuje a přesně za tu sumu les koupil.

A tak s velkou slávou objednali u lineckého zvonaře zvon. S reliéfy sv. Václava, sv. Anny a Máří Magdalény.
Jen pár kroků od Václava byla hospoda. A v ní hospodský. Zlomyslný lakomec a zloděj. V truhle měl zlaťáků, že by je jeden neunesl, avšak ty poctivě získané byste schovali do dlaně. A že to je chvály pro nějaký zvon, on, když na to přijde, objedná druhý, ještě větší než ten Václavův. Holedbal se, ale bylo vidět, že Václavovi tu slávu závidí.
No, prostě se to tak sešlo, že když se blížilo Šimona a Judy, měli ve Svatomaří zvony dva. Byla to sláva veliká, přijel děkan až z Vodňan a lidu přišlo, že se na náves nevešli. Zvonům požehnali, vytáhli je nahoru a dva zkušení zvoníci se chopili provazů. A zatáhli.

Menší, Václavův zvon zněl hluboce a silně, že až do Vimperka bylo slyšet to jeho: „Ze svého dal! Ze svého dal!" Avšak ten od hospodského, ačkoli větší a zdobnější, kupodivu jen pisklavě žaloval: „Nakrad vše! Nakrad vše!" Ostuda z toho byla tenkrát veliká, tak veliká, že hospodský prodal hospodu a přestěhoval se až někam k Písku. A přestože měli ve Svaté Maří zvony dva, ten větší tam visel po celá léta jen tak nějak pro ozdobu.

Jaroslav Pulkrábek